Výběr z ilustrované prohlídky Svatého chrámu:
http://www.templeinstitute.org/illustrated/ark_description_3.htm
Archa úmluvy (pokračování)
Talmud vypráví, že Bezalel a Mojžíš projednávali otázku, zda postavit jako první Mishkan (příbytek), nebo archu, což ukazuje na velký význam archy.
Archa byla jediná loď, o které je v Tóře výslovně příkazáno, že tyče na přenášení nesmí být nikdy odstraněny. Což znamenalo, že Torah doprovází děti Izraele kamkoli půjdou.
Talmud vypráví, že Bezalel a Mojžíš projednávali otázku, zda postavit jako první Mishkan (příbytek), nebo archu, což ukazuje na velký význam archy.
Archa byla jediná loď, o které je v Tóře výslovně příkazáno, že tyče na přenášení nesmí být nikdy odstraněny. Což znamenalo, že Torah doprovází děti Izraele kamkoli půjdou.
Názory o tom, co přesně bylo umístěno uvnitř archy, se liší.
Některé zdroje tvrdí, že první sada zlomených Mojžíšových tabletů byla uvnitř archy, spolu s druhou neporušenou sadou, a svitkem Tóry, který napsal Mojžíš. Proto název "archa úmluvy" nebo "archa svědectví." Tvar dvou tabletů byl čtvercový, a byly umístěny na spodní straně archy. Nicméně, jiný názor říká, že rozbité tablety byly uloženy v samostatné Arše, ale že svitek Tóry měl své vlastní speciální místo na polici vedle archy ve svatyni v Šalamounově chrámu.
Study Tools:
https://www.templeinstitute.org/illustrated_tour.htm
Study Tools:
https://www.templeinstitute.org/illustrated_tour.htm
Archa je v tajném úkrytu, který připravil Šalomoun:
https://www.templeinstitute.org/ark_of_the_covenant.htm#top-header
OTAZNÍKY
Truhla smlouvy
Neuvěřitelný nález pod Golgotou
Ze všech nálezů Rona Wyatta není asi žádný důležitější než truhla smlouvy
I sama o sobě by truhla byla ohromně důležitým nálezem. Avšak neuvěřitelné spojení mezi místem ukřižování a schránou pod ním dává nálezu nesmírnou důležitost. Toto spojení je tak významné a dalekosáhlé, že je předurčeno ke změnění životů a víry miliónů lidí. Když Ron Wyatt objevil místo ukřižování během vykopávek nedaleko Golgoty, našel velikou trhlinu, způsobenou pravděpodobně zemětřesením, která se táhla od skalní stěny podél prostřední díry dolů. Později, když vstoupil do jeskyně, ve které byla truhla smlouvy uschována, našel velikou trhlinu ve stropě přímo nad truhlou ...
Popis chrámu
"Pane, hledám tvou tvář"
Jan Pavel II. při modlitbě před Turínským plátnem, 24. května 1998
Skutky Tadeášovy
V Eusebiových (IV. st.) Církevních dějinách se dovídáme, že autor znal spis pod názvem Skutky Tadeášovy. Dílo vzniklo v Sýrii a přináší následující příběh: Když Abgar, král Edessy slyšel vyprávět o Ježíšovi a jeho zázracích, poslal mu dopis, ve kterém ho prosil, aby k němu přišel a uzdravil ho ze strašné nemoci. Ježíš však pozvání nepřijal, ale napsal králi list, v němž slibuje, že k němu pošle jednoho ze svých učedníků. Zvláštní Boží inspirace pak vedla po Ježíšově zmrtvýchvstání apoštola Tomáše, že poslal do Edessy Tadeáše, jednoho ze sedmdesáti Pánových učedníků. Tadeáš krále uzdravil z těžké nemoci, a celá Edessa se obrátila ke křesťanství. Eusebius tedy přeložil ze syrštiny do řečtiny zmíněnou korespondenci mezi Ježíšem a Abgarem. Tvrdil, že měl v rukou originální text z edesských archívů. Píše:
"Existuje o tom psané svědectví, převzaté z archívů v Edesse, která tehdy byla královským městem: tady, v obecných dokumentech, ve kterých je popsán dávnověk a Abgarovy činy, se nachází tento příběh, uchovávaný od tehdejších dob až podnes. Nejlepší bude seznámit se se samotnými dopisy, jež jsem převzal z těchto archívů a doslova přeložil ze syrštiny":
Kopie dopisu, který napsal zdejší vládce Abgar Ježíšovi, a prostřednictvím posla Ananiáše mu jej poslal do Jeruzaléma.
"Abgar, syn Uchamasův, vládce (Edessy), Ježíšovi, dobrému Spasiteli, který se ukázal na území Jeruzaléma. Buď pozdraven. Slyšel jsem vyprávět o tobě i o tvých uzdraveních, která konáš bez léků či rostlin. Podle toho, co se říká, vracíš zrak slepým a dáváš kráčet chromým; očišťuješ malomocné, vyháníš nečisté duchy a démony, uzdravuješ ty, kdo jsou postiženi nevyléčitelnými nemocemi, křísíš mrtvé. Když jsem toto všechno o tobě slyšel, nabyl jsem přesvědčení, že buď jsi Bůh, který sestoupil z nebe a koná tyto divy, anebo jsi Boží syn, jenž činí tyto zázraky. Proto ti teď píšu a prosím tě, aby ses namáhal přijít ke mně a uzdravit můj neduh. Protože jsem se také dověděl, že proti tobě židé reptají a strojí ti úklady: mé město je malé, ale čestné, a bude tu dost místa pro nás oba".
Ježíšova odpověď Abgarovi, zaslaná skrze Ananiáše:
"Blahoslavený ty, který jsi ve mne uvěřil, aniž bys mne spatřil. Neboť je o mně psáno, že ti, kdo mě vidí, ve mne neuvěří, aby ti, kdo mne neviděli uvěřili a žili. Pokud jde o o tvé pozvání, abych k tobě přišel, je třeba, abych tady vykonal vše, k čemu jsem byl poslán a když toto dílo završím, vrátil se k tomu, který mne poslal. Jakmile budu vyzdvižen k němu, pošlu ti jednoho ze svých učedníků, aby tě uzdravil z tvé nemoci a dal život tobě i těm, kdo jsou s tebou".
Tato korespondence mezi Ježíšem a králem Abgarem kolovala po celém Východě a na Západě se objevila, když Rufinus přeložil Eusebiovy Církevní dějiny. Je známo, že král Abgar skutečně vládl v Ouchama od r. 4 př. Kr. do r. 7 po Kr., a poté od r. 13 do r. 50 po Kr. Tyto dopisy však nejsou pravé. Sám Augustin popírá existenci jakéhokoli autentického Ježíšova listu a Gelaziánův dekret prohlašuje tyto dopisy za apokryfy. Tadeášovy skutky jsou tedy legendami ze III. století. Nicméně, právě v této legendě se dočítáme, že Ježíš vtiskl svůj obličej do roušky, kterou pak poslal králi Abgarovi. ™
Abgar V Ukkama, král Edessy, vládce Osroene, byl malomocný. Poslal svého písaře Ananiáše, aby vyhledal Ježíše, a ten aby ho uzdravil.
Protože Ježíš nemohl přijít, chtěl Ananiáš alespoň namalovat jeho portrét, ale "pro nevýslovnou slávu, která vyzařovala z jeho tváře a proměňovala se v milost", se mu to nepodařilo.
Sám Ježíš tehdy vzal plátno - mandylon (roušku) a přiložil si jej na tvář, takže se do něj otiskly jeho rysy. Když se král Abgar na mandylon upřeně zahleděl, byl uzdraven a obrátil se.
Když se Abgarův syn znovu vrátil k pohanství, nechal edesský biskup "Svatou tvář" zazdít.
Císař Konstantin, - po vítězstvích Jana Kurkuase na Východě (na jaře 943), - koupil "Svatou tvář" výměnou za 200 saracénských rukojmích a 12.000 stříbrných denárů. 16. srpna 944 se pak slavil svátek přenesení Svaté tváře do Konstantinopole. Dnes se tento den slaví jako svátek Svaté tváře.
Tak se mandylon dostal do povědomí celé Evropy. Zde se také začalo s ikonami Svaté tváře (např. Veroničina rouška v Laonu).
Z pohledu současného bádání je třeba uznat, že z čistě historického hlediska nelze s určitostí popsat osudy plátna v době před XIV. stoletím.
z jiného zdroje:
Plátno bylo zkoumáno vědci mnoha vědních oborů: znalci starých látek, historie, dějin umění, archeologie, ikonografie, numismatiky, optiky, mikroskopie, anatomie, palynologie, patologie, traumatologie, radiologie, thanatologie, fyziky, chemie, biologie, mikrobiologie, informatiky, matematiky, antropologie, římského práva, znalci hebrejských pohřebních zvyklostí, odborníky na exegezi a teologii.
Plátno je absolutně nejzkoumanější historický předmět; existuje i samostatná vědní disciplína „sindonologie“.
Podle látky a jejího tkaní – plátno je z 1. stol. po Kr. ze Sýrie či Palestiny.
Podle způsobu šití a stehů na plátně je obdobné jako plátna z 1. pol. 1. st. po Kr. u Židů.
Podle pylu rostlin obsaženém v prachu na plátně (palynologický výzkum) je vědecky dokázáno, že se plátno vyskytovalo: v Jeruzalémě a okolí, v Edesse v dnešním jihovýchodním Turecku (dnes se nazývá Sanli Urfa), v Cařihradě (dříve Konstantinopol, dnes Istanbul), v Lirey a v Chambery ve Francii, a v Turíně v severní Itálii, kde je dodnes.
Podle evangelií Turínské plátno zakoupil pro mrtvé tělo Pána Ježíše majetný Josef z Arimatie.
V prvních desetiletích církve ho uchovávali asi sami apoštolové nebo Matka Boží (až do roku 313 do Milánského ediktu vydaného císařem Konstantinem je doba pronásledování církve).
V Edesse se král Abgar obrátil na křesťanství (podle legendy možná vlivem toho, že viděl plátno a zázračně se uzdravil). Jeho nástupce ale pronásledoval křesťany a proto plátno bylo ukryto a znovuobjeveno až roku 525. Nazývali ho mandylon, tzn. nevytvořený lidskýma rukama.
Město Edessa bylo tehdy centrem kulturního a uměleckého života. Podle plátna (tetradiplon – „na čtyřikrát složený“) byly kresleny mnohé ikony Pána Ježíše – mají totiž charakteristické stejné rysy tváře. Velmi shodné rysy tváře Pána Ježíše z Turínského plátna mají i známé obrazy v klášteře svaté Kateřiny na Sinaji (asi z roku 550, přibližně 250 shod), v Edesse, v Ravenně, v Římě či na mincích císaře v Konstantinopoli.
Roku 787 sehrálo plátno významnou úlohu při obraně úcty ke svatým obrazům proti ikonoklastům. Dne 16. 8. 944 bylo plátno přeneseno do hlavního města Konstantinopole – píše o tom (i s popisem plátna) Řehoř Zpravodaj.
Turínské plátno umělci často malovali – např. Albrecht Dürer (1471 – 1528) ho roku 1516 namaloval i se stopami po prvním požáru. Podobně ho zobrazil i v dnešním Maďarsku v Budapešti uchovávaný známý rukopis Pray z roku 1192.
Křižáci viděli toto plátno v Konstantinopoli, kde ho tehdy veřejně vystavovali každý pátek (jinak bylo uchováváno v soukromé kapli byzantských císařů); při plenění města křižáky roku 1204 se ztratilo a asi 150 let nejsou o něm zprávy – patrně ho vlastnil řád templářů.
Německá historička pracující v tajném vatikánském archivu, Barbara Frale, která v roce 2001 objevila akta soudního procesu proti templářům Processus contra Templarios z počátku 14. století, zveřejnila v nedělním vydání vatikánského deníku L´Osservatore Romano, 5.dubna 2009 i v knize I templari e la sindone di Cristo, vyd. 2009, mimo jiné svědectví Arnaut Sabbatiera z roku 1287. Tento mladík z bohaté francouzské rodiny popisuje, jak při vstupu do řádu, těsně po té, co složil tři mnišské sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, byl odveden na místo, kam měli přístup jenom členové řádu. Tam mu bylo odhaleno plátno, na němž byl matný otisk postavy muže, jehož nohy třikrát políbil. Důvodem, proč templáři tajili, že vlastní tuto relikvii, byla zřejmě hrozba exkomunikace, kterou nad pachateli drancování Konstantinopole nebo nad těmi, kdo by se jakýmkoli způsobem podíleli na obchodu s tamější uloupenou kořistí, vyhlásil papež Inocenc III. a potvrdil ji roku 1215 také IV. lateránský koncil. Právě temná léta, během nichž historické prameny o relikvii Turínského plátna mlčí, totiž přesně korespondují s dobou, kdy se nacházela v pečlivém utajení ve vlastnictví mocného templářského řádu.
Závěry autorky jsou následující. Ve třináctém století obíhalo Evropou mnoho herezí, popírajících Kristovo lidství, a templářský řád vzhledem k mnoha privilegiím, jimž se těšil, byl vystaven riziku, že se stane útočištěm a úkrytem stoupenců těchto herezí. Kataři a další kacíři tvrdili, že Kristus neměl lidské tělo, ani pravou krev, a že tedy nemohl trpět, zemřít a být vzkříšen. Naproti tomu tajemná relikvie plátna s mužskou postavou, jejíž rysy jsou evidentně poznamenány podstoupeným mučením, a plátno je zjevně potřísněno krví, představuje silný protilék na katarské hereze, zmítající tehdejší Evropou. Popírané Kristovo lidství totiž bylo možné spatřit, dotknout se jej a políbit. A to je něco, co pro středověkého člověka mělo nedozírnou cenu.
Templáři zavedli zvláštní liturgické obřady uctívání plátna s postavou Ukřižovaného, jako je např. posvěcení opasků jejich hábitů dotykem s touto nedocenitelnou relikvií, aby je její posvátná moc chránila před nepřáteli těla i ducha, anebo obřad přijímání do řádu, jak jej popsal Arnaut Sabbatier. Ještě svatý Karel Boromejský, který se roku 1578 vydal pěšky z Milána do Turína, uctil tamější relikvii polibkem ran na nohou právě tak, jak to činili templáři.
Poslední templářský velmistr (umučen francouzským králem Filipem IV. Sličným kolem roku 1307 a majetek řádu zkonfiskován) měl stejné příjmení jako o půl století mladší rytíř Geoffroy de Charny (zemřel 1356), majitel tohoto plátna a též majitel vesnice Lirey (starobyle Leyre) ve Francii, kde plátno (historicky doloženo) bylo minimálně od roku 1353 – 1356. 12
Odtud se roku 1452 plátno dostává do majetku savojského knížecího rodu v Chambery ve Francii, severně od Alp. Roku 1506 papež Július II. schválil mešní formulář k úctě Turínského plátna.
V Chambery plátno postihl druhý požár na svátek svaté Barbory 4. prosince roku 1532. Po požáru bylo v plátnu 32 děr, které o 2 roky později klarisky vyspravily trojúhelníkovými záplatami zjiné látky. Z úcty ke svatému Karlu Boromejskému, který jako poděkování za ústup moru slíbil putovat pěšky a bos do Chambery (1578), 14. září roku 1578 savojská knížecí rodina nechala plátno přenést na jih od Alp, do Turína v Itálii, kde je plátno dodnes. Zde „přežilo“ i třetí obrovský požár roku 1997. Hlavní objev nastal teprve 28. 5. 1898, kdy při vystavení v katedrále svatého Jana Křtitele v Turíně poprvé bylo plátno vyfotografováno advokátem Secondem Piem. Když Secondo Pia vyvolával fotografickou desku – negativ – objevil se zcela zřetelně celý obraz (pozitiv) – „fotografie“ Kristova těla před vzkříšením. Podruhé a dokonaleji bylo plátno vyfotografováno roku 1931 (fotograf Giuseppe Enrie). Dnes je plátno vyfotografováno i v HD rozlišení – a patrně na internetu je foto k dispozici. Velké výzkumy početné skupiny vědců různých oborů probíhaly roku 1969, 1973 a hlavně od roku 1978.
Stanovení stáří plátna pomocí izotopu radiouhlíku C 14 (poprvé roku 1988) nedává kvůli znečištění a vyspravování plátna během staletí správné výsledky. Přesto roku 1993 profesor Dmitri Kuzněcov z Moskvy stanovil (na rozdíl od předchozích pokusů však při uvážení vlivu znečištění plátna) stáří plátna pomocí radioizotopu uhlíku C 14 na více než 1900 let.
Některá další data vědeckých výzkumů:
Lněné plátno je tkané na ručním stavu s pedálem způsobem tzv. „rybí kost“, látka je velmi jemná (tzn. kvalitní); délka plátna je cca 4 metry (dlouhé 4,36 m; široké 1,10 m).
Na oku zemřelého je otisk mince (dle židovského zvyku z doby začátku našeho letopočtu, ražba mince je „roku 16 císaře Tibéria“, tj. rok poté, co svatý Jan Křtitel za doby Pontia Piláta začal své veřejné působení (viz Lk 3,1 – mince ražena roku 29 n. l.).
Muž na plátně měl krevní skupinu AB. Ukřižován byl přesně tak, jak popisují evangelia. Na plátně je cca 120 ran po bičování, trním korunování (formou helmy, ne věnce) – 35 ostnů (navíc boky hlavy, které na plátně nejsou vidět). Bosý nesl příčné břevno kříže, podle pohmožděnin břevno šířky 13 cm – jako příčné břevno (také šířky 13cm) dobrého lotra po pravici zrelikvie v kostele Svatého Kříže Jeruzalémského v Římě (stejně tak i čtverhranný dřík hřebu má rozměry jako relikvie v kostele Svatého Kříže Jeruzalémského). Probodeny byly zápěstí, ne dlaně, v souladu slékařskými závěry, protože dlaně by váhu těla neudržely a protrhly by se – a nohy; probodený pravý bok – šířka rány 4 cm jako u kopí římských vojáků – rána prošla 5. mezižebřím a pronikla zespodu do srdce – proto z osrdečníku vytryskla nejprve těžší (sedimentovala u dna) krev a potom lehčí sérum – voda (viz evangelia).
V plátně tělo leželo o něco méně než 36 hodin a přitom se nezačalo rozkládat (viz Žalm 16).
Obraz nevznikl žádnou malbou ani pigmentací (na plátně nejsou žádná barviva). Žlutavý otisk těla na vláknech plátna je všude – i tam, kde se látka těla přímo nedotýkala; má zvláštní vlastnosti – intenzita zabarvení je dle vzdálenosti látky od těla – proto lze rekonstruovat trojrozměrný 3D obraz (zjistili vědci z americké NASA roku 1978), sochu – cca 180 cm výška, 79 kg hmotnost.
Vědci způsob vzniku obrazu těla na látce přirovnávají k tajemnému záření energie („Já jsem Světlo světa.“) samotného těla. Při vzkříšení tělo prošlo plátnem a energie tajemného záření („SVĚTLO“) vytvořila otisk na plátně. (Proto lze hovořit – jako podobenství – o 3D „fotografii“, na plátně je negativ snímku (proto vynikne až při vyvolání fotografie plátna – z negativu pozitiv); fotografii, která potřebuje energii světla ke svému vzniku).
Ani v druhém desetiletí 21. století nejsou vědci schopni „vyrobit“ takovéto plátno stakovými vlastnostmi a tak „napodobit“ zázračné Turínské plátno!
Pro důkaz historie plátna je významná i tzv. Ježíšova posmrtná rouška – Sudarium Domini – Oviedská rouška (údaje z filmu Turínské plátno a Ježíšova posmrtná šatka – slovensky vydala TV Lux, Bratislava r. 2012 – www.lux.sk – prodává www.maticecm.cz). Pozn.: slovensky - šatka, česky – rouška, latinsky – sudarium; srov. Jan 11,44 (vzkříšení Lazara), Jan 20,7 (prázdný hrob).
Podle židovských zvyků v krvi je duše, proto když tělo krvácelo – zakrývali tak tvář zemřelého. Tato rouška se dnes nachází v katedrále v městě Oviedo. (Město bylo založeno roku 761, je to známé poutní místo na severu Španělska při poutní cestě do Santiaga de Compostella k hrobu svatého Jakuba Staršího). Novodobé výzkumy ve 20. století trvaly celkem asi 40 let, ztoho intenzivně roušku zkoumalo 12 let 40 odborníků různých vědních oborů.
Podle palynologie – na roušce je pyl zrostlin okolo Jeruzaléma a Mrtvého moře, dále přes Afriku do Španělska.
Historie: rouška se historicky datuje do 1. století po Kristu. Do roku 614 byla v Jeruzalémě. (Existuje starobylý text, že poutníci z Evropy roku 570 ji viděli vystavenou k uctívání v jeskyni v Jeruzalémě). Potom byla přenesena do Španělska: Cartagena (na jihovýchodě Španělska) – poté Sevilla – roku 636 do Toleda – roku 711 odnesena do bezpečí na sever Španělska: ukryta na hoře Monte Sacro u Ovieda. V Oviedu asi od roku 1075, až do dnešních dnů je rouška nepřetržitě uctívána jako Sudarium Domini.
Na roušce jsou stopy po trnech, i částic aloe i myrhy, které přinesl Nikodém (100 liber aloe a myrhy). Rouška byla na hlavě ukřižovaného člověka - dle polohy těla z krevních stop na roušce na kříži visel živý asi 3 hodiny, dále ještě asi 45 minut mrtvý, pak asi 45 minut na zemi a poté pohřben. Existuje asi 50 shod u trnové koruny na roušce a na Turínském plátně. Porovnání krevních skvrn a jejich tvarů a jejich doplňování jasně ukazují shodu obou pláten; též je stejná krevní skupina AB. Tedy je jisté, že posmrtná rouška a Turínské plátno zakrývaly jedno a totéž tělo.
Jak ukazuje úcta papežů k Turínskému plátnu (např. sv. Jana Pavla II., Benedikta XVI., Františka – viz www.radiovaticana.cz), je nám dopřáno rozjímat nad událostmi umučení a velikonočního prázdného hrobu se znalostmi, které – díky úžasnému Pánovu daru zachování těchto svědků – plátna i složené roušky zvlášť na jiném místě (Jan 20, 1-10 ) – pomáhají dodnes víře Pánových učedníků (1 Kor 15,20).
Pěkné obrázky Turínského plátna a jeho výzkumu lze najít v článku pana biskupa Františka Radkovského v 25. čísle časopisu Milujte se! (číslo 25/2013, VII. ročník, vydáno 2. května 2013, strana 24-31 ), který lze barevně tištěný (formát A4) objednat nebo zdarma stáhnout na internetových stránkách www.milujte.se.
Turínskému plátnu se věnuje řada českých publikací. Jeho historii, metody výzkumu a další zajímavosti naleznete například v publikacích:
Jan Pavel II. v Turíně: „Svaté plátno, nezvyklá a tajuplná relikvie. Když bereme vážně svědectví mnoha odborníků, je skutečně svědkem Kristova utrpení a vzkříšení. Jedná se o svědka němého, ale rovněž o svědka překvapivě výmluvného.“
Z meditace Benedikta XVI. před Turínským plátnem, 2. května 2010: „…Turínské plátno nám podává obraz toho, jak bylo jeho tělo uloženo v hrobě během doby, jež byla chronologicky krátká (asi jeden a půl dne), ale nezměrná a nekonečná co do své hodnoty a svého významu. … Toto je mystérium Bílé soboty! Právě tam, z temnoty smrti Božího Syna, vyšlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A připadá mi, že hledím-li na toto posvátné plátno očima víry, vnímám něco z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo ponořeno do oné hluboké temnoty, ale přesto zároveň oslňuje. Myslím si, že když jej tisíce a tisíce lidí přichází uctít, nepočítaje ty, kteří jej rozjímají za pomoci obrazů, činí tak proto, že v něm spatřují nejenom temnotu, ale také světlo; ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí v něm sice Ježíšovu smrt, ale tuší Jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti nyní pulsuje život, neboť tam přebývá láska. Ta je mocí Turínského plátna…
…chvalme stále Pána za jeho věrnou a milosrdnou lásku. Až z tohoto místa odejdeme, nesme si v očích obraz tohoto plátna, nesme v srdci toto slovo lásky, a chvalme Boha životem plným víry, naděje a lásky.“
(www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12757)
Z videoposelství Svatého otce Františka k výstavu Turínského plátna 30. 3. 2013: „Také já předstupuji před toto posvátné plátno a děkuji Pánu, že nám prostřednictvím dnešních nástrojů dává tuto možnost. … Prostřednictvím posvátného Turínského plátna nás dostihuje jedinečné a poslední Slovo Boha: Láska učiněná člověkem, vtělená do našich dějin, milosrdná Láska Boha, který vzal na sebe veškeré zlo světa, aby nás vysvobodil z jeho nadvlády. … Jakoby vyzařovalo mocnou energii a říkalo nám: Důvěřuj, neztrácej naději; síla lásky Boží, síla Zmrtvýchvstalého přemáhá všechno.“ (www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18044)
SOUVISEJÍCÍ:
Templáři uchovávali a ctili Turínské plátno
a POCHYBNOSTI Iana Wilsona
německá historička Barbara Frale
Ze všech nálezů Rona Wyatta není asi žádný důležitější než truhla smlouvy
I sama o sobě by truhla byla ohromně důležitým nálezem. Avšak neuvěřitelné spojení mezi místem ukřižování a schránou pod ním dává nálezu nesmírnou důležitost. Toto spojení je tak významné a dalekosáhlé, že je předurčeno ke změnění životů a víry miliónů lidí. Když Ron Wyatt objevil místo ukřižování během vykopávek nedaleko Golgoty, našel velikou trhlinu, způsobenou pravděpodobně zemětřesením, která se táhla od skalní stěny podél prostřední díry dolů. Později, když vstoupil do jeskyně, ve které byla truhla smlouvy uschována, našel velikou trhlinu ve stropě přímo nad truhlou ...
Richard Rives z Wyattova archeologického muzea v USA, popisuje okolnosti Ježíšovy krve.
Popis chrámu
http://www.malachim.cz/malachim/teologie-a-religionistika/25-teologie/765-salamounuv-myth.html
Tunel do kosmu - Jiří Wojnar
http://www.gewo.info/salomo/salomo_page_01.html
http://probud.se/index.php/sumer/303-salamounova-elektrarna
Tunel do kosmu - Jiří Wojnar
http://www.gewo.info/salomo/salomo_page_01.html
http://probud.se/index.php/sumer/303-salamounova-elektrarna
"Pane, hledám tvou tvář"
Jan Pavel II. při modlitbě před Turínským plátnem, 24. května 1998
Tato slova byla mottem nejdelší výstavy turínského plátna v dějinách. Lněné plátno, zahalené tajemstvím, jež nedokázala odhalit ani nejmodernější vědecká bádání, přitahuje při každém výstavení miliony lidí, protože je výzvou k zamyšlení: je plátnem do něhož bylo zahaleno Ježíšovo tělo po ukřižování?; je středověkým "falzifikátem"?; jak je možné, že se v něm dodnes uchovaly stopy krve? To jsou otázky, které udivují nejen vědce, ale hluboce se dotýkají i srdcí prostých lidí: při dvou předchozích veřejných vystaveních plátna - v r. 1978 a 1998 - stanulo před touto relikvii dva a půl milionu poutníků, aby rozjímali nad jeho poselstvím. Následující vystavení pak bylo nejdelší v dějinách: trvalo 70 dní - od 12. srpna do 22. října 2000. Bylo přáním Jana Pavla II., aby vystavení bylo zařazeno do slavení tohoto Jubilejního roku. Plátno je 4,37 m dlouhé a 1,11m široké. Bylo utkáno rybí kostí a poskytuje oboustranný obraz lidského těla, jež bylo podrobeno mučení a vykazuje rány na levém zápěstí, na nohou a pravém boku. Máme před sebou pohřební plátno, jež není v židovské či východní tradici pohřbívání zvlášť známé. Obraz přináší dva otisky lidského těla, rozloženého naznak. Jsou zde patrné dvě odlišné barvy: otisky sépiové barvy, lehce stínované a bez přesných kontur, označující části těla; dále pak otisky červené barvy, způsobené krevními skvrnami na plátně. Čelní otisk představuje hlavu a tvář muže, vysokého asi 1,80m, s dlouhými vlasy, i rozvrstvením kníru a vousů. Na tváři muže z plátna lze rozpoznat podlitiny a odřeniny, a to zvláště na pravé straně. Stopy po ranách jsou zjevné na hrudníku a horních končetinách. Zadní otisk ukazuje na zátylek, na němž jsou patrny mnohé krevní usazeniny. Na zádech až po kotníky jsou zjevná četná poranění, způsobená bičováním. Mezi možnými příčinami smrti muže z plátna, se jeví jako nejpravděpodobnější asfyxie (udušení). Když bylo tělo zavinuto do plátna, nacházelo se už ve stavu mrtvolné strnulosti, jak lze usoudit z polohy hlavy i nepřirozené polohy trupu a končetin. Na plátně nejsou stopy rozkladu. Tělo tedy muselo být zahaleno v plátně jen po dobu nezbytnou k vytvoření obrazu ve formě negativního otisku, ne však déle než několik desítek hodin. Tělo pak bylo odděleno od plátna aniž by došlo k jakémukoliv porušení stop krve.
Skutky Tadeášovy
V Eusebiových (IV. st.) Církevních dějinách se dovídáme, že autor znal spis pod názvem Skutky Tadeášovy. Dílo vzniklo v Sýrii a přináší následující příběh: Když Abgar, král Edessy slyšel vyprávět o Ježíšovi a jeho zázracích, poslal mu dopis, ve kterém ho prosil, aby k němu přišel a uzdravil ho ze strašné nemoci. Ježíš však pozvání nepřijal, ale napsal králi list, v němž slibuje, že k němu pošle jednoho ze svých učedníků. Zvláštní Boží inspirace pak vedla po Ježíšově zmrtvýchvstání apoštola Tomáše, že poslal do Edessy Tadeáše, jednoho ze sedmdesáti Pánových učedníků. Tadeáš krále uzdravil z těžké nemoci, a celá Edessa se obrátila ke křesťanství. Eusebius tedy přeložil ze syrštiny do řečtiny zmíněnou korespondenci mezi Ježíšem a Abgarem. Tvrdil, že měl v rukou originální text z edesských archívů. Píše:
"Existuje o tom psané svědectví, převzaté z archívů v Edesse, která tehdy byla královským městem: tady, v obecných dokumentech, ve kterých je popsán dávnověk a Abgarovy činy, se nachází tento příběh, uchovávaný od tehdejších dob až podnes. Nejlepší bude seznámit se se samotnými dopisy, jež jsem převzal z těchto archívů a doslova přeložil ze syrštiny":
Kopie dopisu, který napsal zdejší vládce Abgar Ježíšovi, a prostřednictvím posla Ananiáše mu jej poslal do Jeruzaléma.
"Abgar, syn Uchamasův, vládce (Edessy), Ježíšovi, dobrému Spasiteli, který se ukázal na území Jeruzaléma. Buď pozdraven. Slyšel jsem vyprávět o tobě i o tvých uzdraveních, která konáš bez léků či rostlin. Podle toho, co se říká, vracíš zrak slepým a dáváš kráčet chromým; očišťuješ malomocné, vyháníš nečisté duchy a démony, uzdravuješ ty, kdo jsou postiženi nevyléčitelnými nemocemi, křísíš mrtvé. Když jsem toto všechno o tobě slyšel, nabyl jsem přesvědčení, že buď jsi Bůh, který sestoupil z nebe a koná tyto divy, anebo jsi Boží syn, jenž činí tyto zázraky. Proto ti teď píšu a prosím tě, aby ses namáhal přijít ke mně a uzdravit můj neduh. Protože jsem se také dověděl, že proti tobě židé reptají a strojí ti úklady: mé město je malé, ale čestné, a bude tu dost místa pro nás oba".
Ježíšova odpověď Abgarovi, zaslaná skrze Ananiáše:
"Blahoslavený ty, který jsi ve mne uvěřil, aniž bys mne spatřil. Neboť je o mně psáno, že ti, kdo mě vidí, ve mne neuvěří, aby ti, kdo mne neviděli uvěřili a žili. Pokud jde o o tvé pozvání, abych k tobě přišel, je třeba, abych tady vykonal vše, k čemu jsem byl poslán a když toto dílo završím, vrátil se k tomu, který mne poslal. Jakmile budu vyzdvižen k němu, pošlu ti jednoho ze svých učedníků, aby tě uzdravil z tvé nemoci a dal život tobě i těm, kdo jsou s tebou".
Tato korespondence mezi Ježíšem a králem Abgarem kolovala po celém Východě a na Západě se objevila, když Rufinus přeložil Eusebiovy Církevní dějiny. Je známo, že král Abgar skutečně vládl v Ouchama od r. 4 př. Kr. do r. 7 po Kr., a poté od r. 13 do r. 50 po Kr. Tyto dopisy však nejsou pravé. Sám Augustin popírá existenci jakéhokoli autentického Ježíšova listu a Gelaziánův dekret prohlašuje tyto dopisy za apokryfy. Tadeášovy skutky jsou tedy legendami ze III. století. Nicméně, právě v této legendě se dočítáme, že Ježíš vtiskl svůj obličej do roušky, kterou pak poslal králi Abgarovi. ™
Abgar V Ukkama, král Edessy, vládce Osroene, byl malomocný. Poslal svého písaře Ananiáše, aby vyhledal Ježíše, a ten aby ho uzdravil.
Protože Ježíš nemohl přijít, chtěl Ananiáš alespoň namalovat jeho portrét, ale "pro nevýslovnou slávu, která vyzařovala z jeho tváře a proměňovala se v milost", se mu to nepodařilo.
Sám Ježíš tehdy vzal plátno - mandylon (roušku) a přiložil si jej na tvář, takže se do něj otiskly jeho rysy. Když se král Abgar na mandylon upřeně zahleděl, byl uzdraven a obrátil se.
Když se Abgarův syn znovu vrátil k pohanství, nechal edesský biskup "Svatou tvář" zazdít.
Císař Konstantin, - po vítězstvích Jana Kurkuase na Východě (na jaře 943), - koupil "Svatou tvář" výměnou za 200 saracénských rukojmích a 12.000 stříbrných denárů. 16. srpna 944 se pak slavil svátek přenesení Svaté tváře do Konstantinopole. Dnes se tento den slaví jako svátek Svaté tváře.
Tak se mandylon dostal do povědomí celé Evropy. Zde se také začalo s ikonami Svaté tváře (např. Veroničina rouška v Laonu).
Z pohledu současného bádání je třeba uznat, že z čistě historického hlediska nelze s určitostí popsat osudy plátna v době před XIV. stoletím.
Dokumenty (všeho druhu: literární, právní, ikonografické, ...) nám vskutku neposkytují odpovědi na základní otázku: uchovalo se v prvním křesťanském století plátno, o němž mluví evangelia? A v případě kladné odpovědi, v jakých historických souvislostech a jak se uctívalo? Lze najít nějaký vztah mezi oním plátnem a Turínským plátnem? "Jisté" dějiny Turínského plátna začínají kolem poloviny XIV. století. Tehdy totiž Geoffroy de Charny, urozený francouzský šlechtic daroval kostelu v Lirey - který předtím nechal postavit - lněné plátno, do něhož byl vtištěna podoba, považovaná za obraz ukřižovaného Krista. Od tohoto data máme přesně dochovány všechny etapy putování plátna (Lirey-Chambéry-Turín). Ale co bylo předtím? V podstatě existují dvě odpovědi: buď plátno neexistovalo - a jeho původ lze tedy datovat kolem roku 1300; anebo se uchovávalo na Východě a prezentovalo se jinak než tomu bylo později na Západě. Tato pracovní hypotéza je oprávněná vzhledem k tomu, že středověké datování, bez ohledu na vědeckou diskuzi o jejich závěrech, není uspokojivá s ohledem na celou řadu skutečností, které vyplývají ze studia plátna, zatímco absence zpráv nikterak nepopírá existenci plátna v mnohem starším období.
Na základě celé řady studií, opírající se sice o vratké ukazatele, které však na druhé straně nelze podceňovat - "skryté" dějiny plátna kráčely hypoteticky následujícími etapami: Jeruzalém - Edessa - Konstantinopol - Atény, aby pak vstoupily do "jistého" datování (Lirey-Chambéry-Turín).
Na základě celé řady studií, opírající se sice o vratké ukazatele, které však na druhé straně nelze podceňovat - "skryté" dějiny plátna kráčely hypoteticky následujícími etapami: Jeruzalém - Edessa - Konstantinopol - Atény, aby pak vstoupily do "jistého" datování (Lirey-Chambéry-Turín).
z jiného zdroje:
Plátno bylo zkoumáno vědci mnoha vědních oborů: znalci starých látek, historie, dějin umění, archeologie, ikonografie, numismatiky, optiky, mikroskopie, anatomie, palynologie, patologie, traumatologie, radiologie, thanatologie, fyziky, chemie, biologie, mikrobiologie, informatiky, matematiky, antropologie, římského práva, znalci hebrejských pohřebních zvyklostí, odborníky na exegezi a teologii.
Plátno je absolutně nejzkoumanější historický předmět; existuje i samostatná vědní disciplína „sindonologie“.
Podle látky a jejího tkaní – plátno je z 1. stol. po Kr. ze Sýrie či Palestiny.
Podle způsobu šití a stehů na plátně je obdobné jako plátna z 1. pol. 1. st. po Kr. u Židů.
Podle pylu rostlin obsaženém v prachu na plátně (palynologický výzkum) je vědecky dokázáno, že se plátno vyskytovalo: v Jeruzalémě a okolí, v Edesse v dnešním jihovýchodním Turecku (dnes se nazývá Sanli Urfa), v Cařihradě (dříve Konstantinopol, dnes Istanbul), v Lirey a v Chambery ve Francii, a v Turíně v severní Itálii, kde je dodnes.
Podle evangelií Turínské plátno zakoupil pro mrtvé tělo Pána Ježíše majetný Josef z Arimatie.
V prvních desetiletích církve ho uchovávali asi sami apoštolové nebo Matka Boží (až do roku 313 do Milánského ediktu vydaného císařem Konstantinem je doba pronásledování církve).
V Edesse se král Abgar obrátil na křesťanství (podle legendy možná vlivem toho, že viděl plátno a zázračně se uzdravil). Jeho nástupce ale pronásledoval křesťany a proto plátno bylo ukryto a znovuobjeveno až roku 525. Nazývali ho mandylon, tzn. nevytvořený lidskýma rukama.
Město Edessa bylo tehdy centrem kulturního a uměleckého života. Podle plátna (tetradiplon – „na čtyřikrát složený“) byly kresleny mnohé ikony Pána Ježíše – mají totiž charakteristické stejné rysy tváře. Velmi shodné rysy tváře Pána Ježíše z Turínského plátna mají i známé obrazy v klášteře svaté Kateřiny na Sinaji (asi z roku 550, přibližně 250 shod), v Edesse, v Ravenně, v Římě či na mincích císaře v Konstantinopoli.
Roku 787 sehrálo plátno významnou úlohu při obraně úcty ke svatým obrazům proti ikonoklastům. Dne 16. 8. 944 bylo plátno přeneseno do hlavního města Konstantinopole – píše o tom (i s popisem plátna) Řehoř Zpravodaj.
Turínské plátno umělci často malovali – např. Albrecht Dürer (1471 – 1528) ho roku 1516 namaloval i se stopami po prvním požáru. Podobně ho zobrazil i v dnešním Maďarsku v Budapešti uchovávaný známý rukopis Pray z roku 1192.
Křižáci viděli toto plátno v Konstantinopoli, kde ho tehdy veřejně vystavovali každý pátek (jinak bylo uchováváno v soukromé kapli byzantských císařů); při plenění města křižáky roku 1204 se ztratilo a asi 150 let nejsou o něm zprávy – patrně ho vlastnil řád templářů.
Německá historička pracující v tajném vatikánském archivu, Barbara Frale, která v roce 2001 objevila akta soudního procesu proti templářům Processus contra Templarios z počátku 14. století, zveřejnila v nedělním vydání vatikánského deníku L´Osservatore Romano, 5.dubna 2009 i v knize I templari e la sindone di Cristo, vyd. 2009, mimo jiné svědectví Arnaut Sabbatiera z roku 1287. Tento mladík z bohaté francouzské rodiny popisuje, jak při vstupu do řádu, těsně po té, co složil tři mnišské sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, byl odveden na místo, kam měli přístup jenom členové řádu. Tam mu bylo odhaleno plátno, na němž byl matný otisk postavy muže, jehož nohy třikrát políbil. Důvodem, proč templáři tajili, že vlastní tuto relikvii, byla zřejmě hrozba exkomunikace, kterou nad pachateli drancování Konstantinopole nebo nad těmi, kdo by se jakýmkoli způsobem podíleli na obchodu s tamější uloupenou kořistí, vyhlásil papež Inocenc III. a potvrdil ji roku 1215 také IV. lateránský koncil. Právě temná léta, během nichž historické prameny o relikvii Turínského plátna mlčí, totiž přesně korespondují s dobou, kdy se nacházela v pečlivém utajení ve vlastnictví mocného templářského řádu.
Závěry autorky jsou následující. Ve třináctém století obíhalo Evropou mnoho herezí, popírajících Kristovo lidství, a templářský řád vzhledem k mnoha privilegiím, jimž se těšil, byl vystaven riziku, že se stane útočištěm a úkrytem stoupenců těchto herezí. Kataři a další kacíři tvrdili, že Kristus neměl lidské tělo, ani pravou krev, a že tedy nemohl trpět, zemřít a být vzkříšen. Naproti tomu tajemná relikvie plátna s mužskou postavou, jejíž rysy jsou evidentně poznamenány podstoupeným mučením, a plátno je zjevně potřísněno krví, představuje silný protilék na katarské hereze, zmítající tehdejší Evropou. Popírané Kristovo lidství totiž bylo možné spatřit, dotknout se jej a políbit. A to je něco, co pro středověkého člověka mělo nedozírnou cenu.
Templáři zavedli zvláštní liturgické obřady uctívání plátna s postavou Ukřižovaného, jako je např. posvěcení opasků jejich hábitů dotykem s touto nedocenitelnou relikvií, aby je její posvátná moc chránila před nepřáteli těla i ducha, anebo obřad přijímání do řádu, jak jej popsal Arnaut Sabbatier. Ještě svatý Karel Boromejský, který se roku 1578 vydal pěšky z Milána do Turína, uctil tamější relikvii polibkem ran na nohou právě tak, jak to činili templáři.
Poslední templářský velmistr (umučen francouzským králem Filipem IV. Sličným kolem roku 1307 a majetek řádu zkonfiskován) měl stejné příjmení jako o půl století mladší rytíř Geoffroy de Charny (zemřel 1356), majitel tohoto plátna a též majitel vesnice Lirey (starobyle Leyre) ve Francii, kde plátno (historicky doloženo) bylo minimálně od roku 1353 – 1356. 12
Odtud se roku 1452 plátno dostává do majetku savojského knížecího rodu v Chambery ve Francii, severně od Alp. Roku 1506 papež Július II. schválil mešní formulář k úctě Turínského plátna.
V Chambery plátno postihl druhý požár na svátek svaté Barbory 4. prosince roku 1532. Po požáru bylo v plátnu 32 děr, které o 2 roky později klarisky vyspravily trojúhelníkovými záplatami zjiné látky. Z úcty ke svatému Karlu Boromejskému, který jako poděkování za ústup moru slíbil putovat pěšky a bos do Chambery (1578), 14. září roku 1578 savojská knížecí rodina nechala plátno přenést na jih od Alp, do Turína v Itálii, kde je plátno dodnes. Zde „přežilo“ i třetí obrovský požár roku 1997. Hlavní objev nastal teprve 28. 5. 1898, kdy při vystavení v katedrále svatého Jana Křtitele v Turíně poprvé bylo plátno vyfotografováno advokátem Secondem Piem. Když Secondo Pia vyvolával fotografickou desku – negativ – objevil se zcela zřetelně celý obraz (pozitiv) – „fotografie“ Kristova těla před vzkříšením. Podruhé a dokonaleji bylo plátno vyfotografováno roku 1931 (fotograf Giuseppe Enrie). Dnes je plátno vyfotografováno i v HD rozlišení – a patrně na internetu je foto k dispozici. Velké výzkumy početné skupiny vědců různých oborů probíhaly roku 1969, 1973 a hlavně od roku 1978.
Stanovení stáří plátna pomocí izotopu radiouhlíku C 14 (poprvé roku 1988) nedává kvůli znečištění a vyspravování plátna během staletí správné výsledky. Přesto roku 1993 profesor Dmitri Kuzněcov z Moskvy stanovil (na rozdíl od předchozích pokusů však při uvážení vlivu znečištění plátna) stáří plátna pomocí radioizotopu uhlíku C 14 na více než 1900 let.
Některá další data vědeckých výzkumů:
Lněné plátno je tkané na ručním stavu s pedálem způsobem tzv. „rybí kost“, látka je velmi jemná (tzn. kvalitní); délka plátna je cca 4 metry (dlouhé 4,36 m; široké 1,10 m).
Na oku zemřelého je otisk mince (dle židovského zvyku z doby začátku našeho letopočtu, ražba mince je „roku 16 císaře Tibéria“, tj. rok poté, co svatý Jan Křtitel za doby Pontia Piláta začal své veřejné působení (viz Lk 3,1 – mince ražena roku 29 n. l.).
Muž na plátně měl krevní skupinu AB. Ukřižován byl přesně tak, jak popisují evangelia. Na plátně je cca 120 ran po bičování, trním korunování (formou helmy, ne věnce) – 35 ostnů (navíc boky hlavy, které na plátně nejsou vidět). Bosý nesl příčné břevno kříže, podle pohmožděnin břevno šířky 13 cm – jako příčné břevno (také šířky 13cm) dobrého lotra po pravici zrelikvie v kostele Svatého Kříže Jeruzalémského v Římě (stejně tak i čtverhranný dřík hřebu má rozměry jako relikvie v kostele Svatého Kříže Jeruzalémského). Probodeny byly zápěstí, ne dlaně, v souladu slékařskými závěry, protože dlaně by váhu těla neudržely a protrhly by se – a nohy; probodený pravý bok – šířka rány 4 cm jako u kopí římských vojáků – rána prošla 5. mezižebřím a pronikla zespodu do srdce – proto z osrdečníku vytryskla nejprve těžší (sedimentovala u dna) krev a potom lehčí sérum – voda (viz evangelia).
V plátně tělo leželo o něco méně než 36 hodin a přitom se nezačalo rozkládat (viz Žalm 16).
Obraz nevznikl žádnou malbou ani pigmentací (na plátně nejsou žádná barviva). Žlutavý otisk těla na vláknech plátna je všude – i tam, kde se látka těla přímo nedotýkala; má zvláštní vlastnosti – intenzita zabarvení je dle vzdálenosti látky od těla – proto lze rekonstruovat trojrozměrný 3D obraz (zjistili vědci z americké NASA roku 1978), sochu – cca 180 cm výška, 79 kg hmotnost.
Vědci způsob vzniku obrazu těla na látce přirovnávají k tajemnému záření energie („Já jsem Světlo světa.“) samotného těla. Při vzkříšení tělo prošlo plátnem a energie tajemného záření („SVĚTLO“) vytvořila otisk na plátně. (Proto lze hovořit – jako podobenství – o 3D „fotografii“, na plátně je negativ snímku (proto vynikne až při vyvolání fotografie plátna – z negativu pozitiv); fotografii, která potřebuje energii světla ke svému vzniku).
Ani v druhém desetiletí 21. století nejsou vědci schopni „vyrobit“ takovéto plátno stakovými vlastnostmi a tak „napodobit“ zázračné Turínské plátno!
Pro důkaz historie plátna je významná i tzv. Ježíšova posmrtná rouška – Sudarium Domini – Oviedská rouška (údaje z filmu Turínské plátno a Ježíšova posmrtná šatka – slovensky vydala TV Lux, Bratislava r. 2012 – www.lux.sk – prodává www.maticecm.cz). Pozn.: slovensky - šatka, česky – rouška, latinsky – sudarium; srov. Jan 11,44 (vzkříšení Lazara), Jan 20,7 (prázdný hrob).
Podle židovských zvyků v krvi je duše, proto když tělo krvácelo – zakrývali tak tvář zemřelého. Tato rouška se dnes nachází v katedrále v městě Oviedo. (Město bylo založeno roku 761, je to známé poutní místo na severu Španělska při poutní cestě do Santiaga de Compostella k hrobu svatého Jakuba Staršího). Novodobé výzkumy ve 20. století trvaly celkem asi 40 let, ztoho intenzivně roušku zkoumalo 12 let 40 odborníků různých vědních oborů.
Podle palynologie – na roušce je pyl zrostlin okolo Jeruzaléma a Mrtvého moře, dále přes Afriku do Španělska.
Historie: rouška se historicky datuje do 1. století po Kristu. Do roku 614 byla v Jeruzalémě. (Existuje starobylý text, že poutníci z Evropy roku 570 ji viděli vystavenou k uctívání v jeskyni v Jeruzalémě). Potom byla přenesena do Španělska: Cartagena (na jihovýchodě Španělska) – poté Sevilla – roku 636 do Toleda – roku 711 odnesena do bezpečí na sever Španělska: ukryta na hoře Monte Sacro u Ovieda. V Oviedu asi od roku 1075, až do dnešních dnů je rouška nepřetržitě uctívána jako Sudarium Domini.
Na roušce jsou stopy po trnech, i částic aloe i myrhy, které přinesl Nikodém (100 liber aloe a myrhy). Rouška byla na hlavě ukřižovaného člověka - dle polohy těla z krevních stop na roušce na kříži visel živý asi 3 hodiny, dále ještě asi 45 minut mrtvý, pak asi 45 minut na zemi a poté pohřben. Existuje asi 50 shod u trnové koruny na roušce a na Turínském plátně. Porovnání krevních skvrn a jejich tvarů a jejich doplňování jasně ukazují shodu obou pláten; též je stejná krevní skupina AB. Tedy je jisté, že posmrtná rouška a Turínské plátno zakrývaly jedno a totéž tělo.
Jak ukazuje úcta papežů k Turínskému plátnu (např. sv. Jana Pavla II., Benedikta XVI., Františka – viz www.radiovaticana.cz), je nám dopřáno rozjímat nad událostmi umučení a velikonočního prázdného hrobu se znalostmi, které – díky úžasnému Pánovu daru zachování těchto svědků – plátna i složené roušky zvlášť na jiném místě (Jan 20, 1-10 ) – pomáhají dodnes víře Pánových učedníků (1 Kor 15,20).
Pěkné obrázky Turínského plátna a jeho výzkumu lze najít v článku pana biskupa Františka Radkovského v 25. čísle časopisu Milujte se! (číslo 25/2013, VII. ročník, vydáno 2. května 2013, strana 24-31 ), který lze barevně tištěný (formát A4) objednat nebo zdarma stáhnout na internetových stránkách www.milujte.se.
Turínskému plátnu se věnuje řada českých publikací. Jeho historii, metody výzkumu a další zajímavosti naleznete například v publikacích:
- DACÍK, Tomáš. Turínské plátno ve světle vědy. Brno : CERM, 1999. ISBN 80-7204-122-3
- ŽÁK, Miroslav. Tajemství Turínského plátna. 3.vyd. [Praha] : Chvojkovo nakladatelství, 1998. ISBN 80-86183-04-1
- FANTIŠ, Alfred. Záhada turínského plátna: příběh smrti ukřižovaného. 2., dopl. a přeprac. vyd. Brno: MOBA, 2000. ISBN 80-243-0158-X
- ŠTĚPÁNOVÁ, Petra. KRISTUS KRÁL Z TURÍNSKÉHO PLÁTNA. ISBN 978-80-904752-2-9
Jan Pavel II. v Turíně: „Svaté plátno, nezvyklá a tajuplná relikvie. Když bereme vážně svědectví mnoha odborníků, je skutečně svědkem Kristova utrpení a vzkříšení. Jedná se o svědka němého, ale rovněž o svědka překvapivě výmluvného.“
Z meditace Benedikta XVI. před Turínským plátnem, 2. května 2010: „…Turínské plátno nám podává obraz toho, jak bylo jeho tělo uloženo v hrobě během doby, jež byla chronologicky krátká (asi jeden a půl dne), ale nezměrná a nekonečná co do své hodnoty a svého významu. … Toto je mystérium Bílé soboty! Právě tam, z temnoty smrti Božího Syna, vyšlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A připadá mi, že hledím-li na toto posvátné plátno očima víry, vnímám něco z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo ponořeno do oné hluboké temnoty, ale přesto zároveň oslňuje. Myslím si, že když jej tisíce a tisíce lidí přichází uctít, nepočítaje ty, kteří jej rozjímají za pomoci obrazů, činí tak proto, že v něm spatřují nejenom temnotu, ale také světlo; ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí v něm sice Ježíšovu smrt, ale tuší Jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti nyní pulsuje život, neboť tam přebývá láska. Ta je mocí Turínského plátna…
…chvalme stále Pána za jeho věrnou a milosrdnou lásku. Až z tohoto místa odejdeme, nesme si v očích obraz tohoto plátna, nesme v srdci toto slovo lásky, a chvalme Boha životem plným víry, naděje a lásky.“
(www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12757)
Z videoposelství Svatého otce Františka k výstavu Turínského plátna 30. 3. 2013: „Také já předstupuji před toto posvátné plátno a děkuji Pánu, že nám prostřednictvím dnešních nástrojů dává tuto možnost. … Prostřednictvím posvátného Turínského plátna nás dostihuje jedinečné a poslední Slovo Boha: Láska učiněná člověkem, vtělená do našich dějin, milosrdná Láska Boha, který vzal na sebe veškeré zlo světa, aby nás vysvobodil z jeho nadvlády. … Jakoby vyzařovalo mocnou energii a říkalo nám: Důvěřuj, neztrácej naději; síla lásky Boží, síla Zmrtvýchvstalého přemáhá všechno.“ (www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18044)
SOUVISEJÍCÍ:
Templáři uchovávali a ctili Turínské plátno
a POCHYBNOSTI Iana Wilsona
německá historička Barbara Frale
Německá badatelka, pracující v tajném vatikánském archivu, Barbara Frale, která v roce 2001 objevila akta soudního procesu proti templářům Processus contra Templarios z počátku 14.století, jež byla předloni vůbec poprvé vydána tiskem, přichází s novým objevem.
Našla totiž písemnosti, z nichž plyne, že templáři uchovávali a uctívali během celého třináctého století nejcennější křesťanskou relikvii, která později vstoupila do dějin pod názvem Turínské plátno. A nejenom to. Relikvie, kterou templáři střežili tak přísně, že se o její existenci dověděli pouze členové řádu, se dokonce stala jedním z důvodů jejich obžaloby francouzským králem Filipem IV. Sličným, který však prahnul především po rozsáhlém majetku řádu Chudých rytířů Krista a Šalomounova chrámu, jak zněl plný název templářského řádu. Ten totiž počátkem 14.století představoval mocnost, která byla prakticky státem ve státě nebo lépe napříč všemi státy Evropy a sahala ještě dál. Francouzský král proto obžaloval templáře z hereze, jejíž prokázání bylo jediným prostředkem k dosažení kýženého výsledku, totiž likvidace tohoto církevního řádu a propadnutí jeho majetku světské moci. Hereze, jež sice nikdy templářům prokázána nebyla, se totiž zakládala - kromě mnoha jiných pomluv - na podivně znějícím obvinění z klanění se ?vousaté modle?, nebo ?hlavě? či bafometu. Toto nejasné obvinění se patrně zakládá na popisu, který podal sice očitý, ale málo informovaný svědek obřadu, kterým templáři při přijímání do řádu prokazovali úctu postavě ze zmíněné relikvie.
Německá historička letos v létě vydá knihu, která na základě objevených pramenů objasňuje vztah templářů k tzv. Turínskému plátnu (I templari e la sindone di Cristo, vyd. Il Mulino). V nedělním vydání vatikánského deníku L´Osservatore Romano (5.dubna 2009) tato autorka publikovala článek, kterým předjímá některé závěry svého dlouholetého studia problematiky templářského řádu. Zveřejňuje mimo jiné svědectví Arnaut Sabbatiera z roku 1287. Tento mladík z bohaté francouzské rodiny popisuje, jak při vstupu do řádu, těsně po té, co složil tři mnišské sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, byl odveden na místo, kam měli přístup jenom členové řádu. Tam mu bylo odhaleno plátno, na němž byl matný otisk postavy muže, jehož nohy třikrát políbil. Toto svědectví je součástí procesní dokumentace s templáři a Barbara Frale dále vysvětluje důvody, proč byla tato relikvie templáři tak přísně utajována. Podle všeho představovala totiž část kořisti, pocházející z vyplenění Konstantinopole křižáky v roce 1204. Plátno bylo do té doby uchováváno v soukromé kapli byzantských císařů a objevilo se až počátkem 14.století v Evropě u jedné zámožné francouzské rodiny. Právě toto období představovalo jedinou středověkou mezeru v posloupnosti majitelů této křesťanské relikvie.
Německá medievalistka uvádí, že prvním, kdo vznesl hypotézu templářského vlastnictví této relikvie byl roku 1978 oxfordský historik Ian Wilson, jehož domněnky doplňuje o další důkazy. On byl první, kdo poukázal na to, že jednou z obžalob templářů bylo uctívání tajemné modly, obrazu postavy muže s vousy na plátně v životní velikosti. Důvodem, proč templáři tajili, že vlastní tuto relikvii, byla zřejmě hrozba exkomunikace, kterou nad pachateli drancování Konstantinopole nebo nad těmi, kdo by se jakýmkoli způsobem podíleli na obchodu s tamější uloupenou kořistí, vyhlásil papež Inocenc III. a potvrdil ji roku 1215 také IV. lateránský koncil. Právě temná léta, během nichž historické prameny o relikvii Turínského plátna mlčí, totiž přesně korespondují s dobou, kdy se nacházela v pečlivém utajení ve vlastnictví mocného templářského řádu.
Třicet let po oxfordském historikovi Wilsonovi, píše Barbara Frale, jsem doplnila některé kamínky do celkové mozaiky a analyzovala dosud nepublikované prameny, týkající se dějin templářů a Turínského plátna. Závěry autorky jsou následující. Ve třináctém století obíhalo Evropou mnoho herezí, popírajících Kristovo lidství, a templářský řád vzhledem k mnoha privilegiím, jimž se těšil, byl vystaven riziku, že se stane útočištěm a úkrytem stoupenců těchto herezí. Kataři a další kacíři tvrdili, že Kristus neměl lidské tělo, ani pravou krev, a že tedy nemohl trpět, zemřít a být vzkříšen. Naproti tomu tajemná relikvie plátna s mužskou postavou, jejíž rysy jsou evidentně poznamenány podstoupeným mučením, a plátno je zjevně potřísněno krví, představuje silný protilék na katarské hereze, zmítající tehdejší Evropou.
Popírané Kristovo lidství totiž bylo možné spatřit, dotknout se jej a políbit. A to je něco, co pro středověkého člověka mělo nedozírnou cenu. Bylo to mnohem cennější než kázání kazatelů, nemluvě o represích inkvizitorů. Také Papežové si uvědomovali sílu těchto prostředků a byl to právě Inocenc III., který počátkem 13.století zavedl kult Veroničiny roušky v Římě a Urban IV., který později slavnostně uznal eucharistický zázrak v Bolseně a ustanovil církevní slavnost Těla a Krve Páně. Templáři zase zavedli zvláštní liturgické obřady uctívání plátna s postavou Ukřižovaného jako je např. posvěcení opasků jejich hábitů dotykem s touto nedocenitelnou relikvií, aby je její posvátná moc chránila před nepříteli těla i ducha, anebo obřad přijímání do řádu, jak jej popsal Arnaut Sabbatier. Ještě Karel Boromejský, který se roku 1578 vydal pěšky z Milána do Turína, uctil tamější relikvii polibkem ran na nohou právě tak, jak to činili templáři.
Zmíněná kniha, v níž německá badatelka rekonstruuje historicko-archeologickou stránku vztahu templářů k Turínskému plátnu, představuje první část delší studie, jejíž druhá část nazvaná Plátno Ježíše Nazaretského bude vydána také letos (Sindone di Gesu Nazareno, vyd. Il Mulino). V závěru svého článku v deníku Osservatore Romano Barbara Frale zmiňuje také některé nové hypotézy, týkající se neprobádaných stop řeckého, latinského a hebrejského písma, které na zmíněném plátně objevili jistí francouzští vědci a které jsou patrně pozůstatkem otisku nějakého dokumentu, který přišel do styku s pohřebním plátnem.
Podle článku Barbary Frale I templari a la sindone,
z deníku L´Osservatore Romano, 5.dubna 2009
zpracoval Milan Glaser
Milan Glaser http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11085
z deníku L´Osservatore Romano, 5.dubna 2009
zpracoval Milan Glaser
Milan Glaser http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11085
-----------------------------------------------------------
Ian Wilson
Shroud, Knights Templar a Barbara Frale
26.10.2007
Ve Vatikánu byla zveřejněna publikace Proces proti templářům
Vatikán. Včera byla ve Vatikánu zveřejněna publikace Processus contra Templarios- "Proces proti templářům". Sborník obsahuje vzácné dokumenty o procesu s řádem templářů z let 1308-1311. Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu, jak zněl oficiální název Templářů, byli založeni během křižáckých válek kolem roku 1118, aby chránili nově vzniklé Jeruzalémské království.
Před 700 lety, nechal francouzský král Filip IV., který řádu dlužil značné peníze, zatknout jeho představitele a obvinil je z kacířství. Na Filipův nátlak byl poté řád v roce 1312 zrušen papežem Klementem V.
Nová publikace však přináší kromě záznamů z procesu i tzv. Chinonský pergamen z roku 1308, který v roku 2001 objevila ve vatikánských archivech historička Barbara Fraleová. Ta při včerejší prezentaci knihy vysvětlila, že pergamen dokazuje přesvědčení papeže Klementa V. i vyslýchajících kardinálů o nevině templářů, pokud se týká obvinění z kacířství." V řádu se jistě děly některé nepravosti a hříchy, nedošlo však k herezi," dodala.
Sborník vychází v omezeném nákladu 799 kusů a včera jej na tiskové konferenci představil Mons. Rafael Farina, bibliotékář Vatikánské knihovny, prefekt tajného vatikánského archivu Mons. Sergio Pagano a objevitelka zmíněného pergamenu Barbara Fraleová.
Zvláště smutný případ zpět z r.1990 byl omyl ruského vědce Dr. Dmitrie Kouznetsova :
Stanovení stáří plátna pomocí izotopu radiouhlíku C 14 (poprvé roku 1988) nedává kvůli znečištění a vyspravování plátna během staletí správné výsledky. Přesto roku 1993 profesor Dmitri Kuzněcov z Moskvy stanovil (na rozdíl od předchozích pokusů však při uvážení vlivu znečištění plátna) stáří plátna pomocí radioizotopu uhlíku C 14 na více než 1900 let.
Nejnovějším příkladem omylu - byť poněkud jiným - je
Vatikán Secret Archives archivář Dr. Barbara Frale
POCHYBNOSTI- Iana Wilsona -:
26.10.2007
Ve Vatikánu byla zveřejněna publikace Proces proti templářům
Vatikán. Včera byla ve Vatikánu zveřejněna publikace Processus contra Templarios- "Proces proti templářům". Sborník obsahuje vzácné dokumenty o procesu s řádem templářů z let 1308-1311. Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu, jak zněl oficiální název Templářů, byli založeni během křižáckých válek kolem roku 1118, aby chránili nově vzniklé Jeruzalémské království.Před 700 lety, nechal francouzský král Filip IV., který řádu dlužil značné peníze, zatknout jeho představitele a obvinil je z kacířství. Na Filipův nátlak byl poté řád v roce 1312 zrušen papežem Klementem V.
Nová publikace však přináší kromě záznamů z procesu i tzv. Chinonský pergamen z roku 1308, který v roku 2001 objevila ve vatikánských archivech historička Barbara Fraleová. Ta při včerejší prezentaci knihy vysvětlila, že pergamen dokazuje přesvědčení papeže Klementa V. i vyslýchajících kardinálů o nevině templářů, pokud se týká obvinění z kacířství." V řádu se jistě děly některé nepravosti a hříchy, nedošlo však k herezi," dodala.
Sborník vychází v omezeném nákladu 799 kusů a včera jej na tiskové konferenci představil Mons. Rafael Farina, bibliotékář Vatikánské knihovny, prefekt tajného vatikánského archivu Mons. Sergio Pagano a objevitelka zmíněného pergamenu Barbara Fraleová.
Žádné komentáře:
Okomentovat