Filosofie a věda dávných civilizacií
Jistou představu o úrovni vědy a filosofie starých civilizací
můžeme získat z dochovaných artefaktů, pocházejících ze Staré říše
Egypta. Je to bohužel zatím nejzazší hranice, kam dosud úspěšně
pronikla archeologie. Další zdroj informací jsou mýty, ale také
dochované zprávy o vědeckých znalostech a řemeslnické
technologii pěstované ve střediscích usazených kolem starobylých
svatyní Osirise a Thowta (Herma). Můžeme dnes pouze tušit jaké
bohatství informací obsahovala alexandrijská Bibliothéka,
knihovna Ptahovy svatyně v Memfidě, Pergamská knihovna a další,
které zanikly vesměs ohněm. O duchu a technické úrovni
civilizačního cyklu zaniklého v roce 3449 př.n.l. toho víme velmi
málo a z toho mála, co se zachovalo a bylo s úctou chráněno po
tisíciletí egyptskými kněžími je pak zničeno náboženskými fanatiky
islámu i křesťanství. Nicméně to,co se dochovalo zejména v oblasti
filosofie a vědeckých znalostí, nás nutí k hluboké skromnosti.
Zjišťujeme, že mnohé, co jsme s velkou slávou a sebevědomím
objevili v 18. a dalších stoletích, nebyly sensu stricto objevy, ale
znovunalezení pradávných znalostí našich moudrých předků.
Již staří
Egypťané tradovali, že alchymie představuje pouze nepatrnou část
rozsáhlé vědy vyučované a pěstované ve svatyních starověku. Filosofie a s
ní i umění podléhaly vývoji ve velkých intelektuálních cyklech, přičemž
jednotlivé cykly na sebe navazovaly v čase, ale odehrávaly se v různých
zemích. Žádný civilizační cyklus však již nikdy nedosáhl duchovní
úrovně prvého cyklu, u jehož kolébky stál nezemský Rozum. Civilizace
umíraly po šesti tisíciletích, tedy příliš mladé na to, aby vyspěly a
dosáhly úplného pochopení vesmírného Rozumu nebo chcete-li nejvyšší
Nepojmenovatelné Bytosti, kterou křesťané nazývají Bohem,
islámští věřící Alláhem, Židé Jahvem, Rekové Diem atd..
Největší tíže nepochopení je v tom, že není mnoha bohů různých národů a
duchovních hnutí, ale je jediný Rozum, tedy jediný Bůh pro všechny lidi,
pro celý vesmír. Míra nepochopení je vrchovatá i v našem současném
civilizačním cyklu a nedojdeme-li k tomuto poznání, míra se naplní a
lidstvo po šesti stoletích opět zanikne. Tak se opakuje souboj ducha s
časem, dosud vždy zvítězil čas. Zvítězí za šest století duch?
Ve svatyních starověku, které je nutno chápat jako civilizační střediska
rozvoje filosofie a souvisejících věd, ale i technické a řemeslnické
technologie mající přísně organizovanou hierarchickou strukturu, nad níž
bděli hierofante s různým stupněm zasvěcení. Stupeň zasvěcení lze
chápat nejen jako rozsah hieratických znalostí, ale především i znalostí
vědeckých a technických. Svatyně starověku lze snad nejlépe pochopit,
použijeme-li jako analogii střediska různých křesťanských řádů
budovaných v Evropě v minulých stoletích, s cílem dosažení rozvoje
duchovního, ale i technického a sociálního. Z organizace starověkých
svatyní se u starých Egypťanů poučili i helénští Rekové, když zakládali
tehdejší "supermoderní" vědecký ústav Museion, spolu s bohatě zásobenou
knihovnou-Bibliothékou, obojí v Alexandrii. To vše je však, bohužel, již
několikanásobný odvar toho, co snad bylo obsaženo, prováděno a
vyučováno v kulturních střediscích mýtické Kaskary nebo Thule či
Hyperboreje. V každém civilizačním cyklu se duchovní vývoj odehrával v
podstatě podle téhož schématu, kdy bezprostředně po úderu Nimiru po
několik století ti co přežili živoří, protože vůdcové i civilizační
struktura byla zničena. Obecný problém lidské civilizace spočívá v její
velké zranitelnosti a nízké odolnosti vůči nečekanému nárazu živlů či
nájezdům velkých tlup primitivních kočovníků, majících sice nepatrnou
civilizační úroveň, ale o to větší biologickou odolnost. Následky
takových šoků pro starověkou společnost byly vždy tragické, protože
krátké civilizační cykly vytvořily společnost řízenou úzkou
vrstvou vysoce
vzdělaných a duševně prozřelých hierofantů. Masa prostých lidí žila svůj
život v hranicích vymezených kněžskou elitou, aniž by hlouběji chápali
důvody a cíle těchto příkazů. Civilizační návyky a etika moudrých
hierofantů nestačila v těchto cyklech nikdy proniknout do duše prostých
lidí. Bylo k dispozici příliš málo času. Zcela jiná situace by zřejmě
nastala pokud by civilizační cykly byly řádově delší. Každé kataklysma
proto tenký civilizační nátěr snadno smylo a se zničením duchovní elity a
jejich řídících struktur se opět nastolovalo období vlády nimrudismu.
Naštěstí Nimiru totálně ničila vždy jen v poměrně úzkém pásu, takže
civilizace nezanikla všude naráz, ale zůstala civilizační centra, která
přežila a v novém cyklu se stala semenem nové civilizace. Bohužel,
kvalita civilizační křivky, tedy její trend, měl trvale klesající
hodnotu. Z tohoto obrazu se vymyká současná civilizace, která se blíží
ke kritickému bodu, aniž ještě dosáhla svého zenitu. Naše civilizace je
nepochopitelný fenomén v tom, že na rozdíl od minulých civilizačních
cyklů je civilizací převážně technickou s hlubokým společenským dosahem,
která z popele přečetných válek se rodí jako pták Fénix vždy
dokonalejší a silnější. Je tu cosi, co nás žene stále rychleji vpřed,
dravá a neukojitelně žíznivá touha po poznání toho, co bylo i toho, co
bude. Je to snad vyšší záměr Nevýslovné Bytosti, převedení lidstva přes
úskalí nového kataklysmatu?
My si myslíme, že nejlepší způsob uchování civilizačních zkušeností a
znalostí je grafický záznam na papíru, v hlíně či kameni. Hierofanté
snad znali techniku grafického záznamu zpráv, ale jisté to není. Traduje
se, že Thowt přinesené znalosti zaznamenal pro budoucí časy v knihách,
jejichž listy tvořily zlaté fólie. Na těchto fóliích byly zaznamenány
znaky, které měly sémanticky souviset s oním tajemným "Ptačím jazykem",
který byl nejen jazykem hierofantů, ale i vládců a mudrců. Ptačí jazyk,
někdy také zvaný "Jazykem Ptáků" či "Jazykem dvora" byl jazykem velmi
starým a univerzálním, kterým hovořila všechna centra civilizace, byl
klíčem k vědění duchovnímu i technickému, ale prý i jazykem diplomatů.
Jazyk Ptáků byl tedy "latinou" starověku. Údajně byl praotcem ostatních
jazyků rozšířen dávno před stavbou Babylonské věže a později upadl v
zapomenutí. Používal prý jej i Ježíš, který s ním byl seznámen v době
studia v indických a tibetských svatyních, ale hovořili jím i Inkové a
kněží starých egyptských svatyní. Dnes nemáme ponětí co to bylo za
jazyk, je možné, že se s ním v různých podobách setkáváme, aniž jsme
pochopili, oč jde. Domnívám se, že archetypem či dialektem Jazyka Ptáků
byl i hvízdavý jazyk kanárských Guančů "silbo", připomínající podle
starých zpráv švitoření ptáků v širokém frekvenčním rozsahu s bohatou
modulací. Silbo Guančů nemá dodnes obdobu v žádném známém jazyku či
dialektu a bohužel se jej nepodařilo rozluštit před jeho zánikem. Z
Jazyka Ptáků se prý posléze vyvinul jinotajný jazyk "argot", kterým byla
psána řada klíčových dat ve staré alchymické literatuře. Argotický
jazyk je podle Fulcanelliho zvláštní řečí pro jedince, kteří mají zájem
sdělovat si závažné myšlenky, aniž by riskovali nežádoucí únik
zneužitelných informací. Údajně je argot případem mluvené kabbaly. Kmen
"argo" je ostatně stále dosti rozšířen, aniž dobře rozumíme jeho
skutečnému významu. Vyskytuje se nám v řadě prastarých významů jako jsou
"argonauti", "art-gothique" či "ď art-goth" a podobně. Z Jazyka Ptáků
pochází vedle argotu i řada západních jazyků, zejména provensálština,
pikardština a další jazyky a dialekty staré Occitanie.
Christian hovoří o tom, že Thowt předal hierofantům v zemi Mizraim
(starý Egypt) knihu, sestávající ze 78 zlatých fólií, na kterých byl
zaznamenán text tvořený řadou číslic a písmen. Výklad smyslu těchto
liter je údajně obsažen ve spisu zvaném "Arkan", což je chápáno jako
slovník či klíč ke čtení.
Lze se domnívat, že text Thowtovy knihy byl zaznamenán v Jazyku Ptáků
nebo v některé z jeho dobových variant. Podle jiných pramenů zanechal
Thowt 42 rukopisných svitků, v nichž byly zaznamenány poznatky
jednotlivých věd jako byla Theurgie, Magie, Chymie. Thowtovy knihy
(svitky) se buď nezachovaly nebo jsou skryty. Nevíme, zda k nim měli
přístup alexandrijští encyklopedisté, protože se o nich nezmiňují.
Filosofii starých zaniklých civilizací neznáme, zdá se, že zemřela s
těmi, kdo ji vytvořili. Přesto existují stigmata této filosofie,
dochovaná do dnešních časů a je jich dost na to, abychom odhadli alespoň
její obrysy a směr působení. Tato stigmata jsou velmi dobře zachována
především ve staré alchymické literatuře a velmi plasticky vystupují ze
všech interpretací alchymických textů. Středem duchovního života byla
Nevýslovná Bytost, kterou si lidé různých národů zlidšťovali pro snazší
pochopení jako lidské bohy: Osirise (Úsíra), Dia, Iod-hera, Višnua,
Nejvyšší Božskou Osobnost, ale také Boha křesťanů, židovského Jehovu či
muslimského Alláha. Negativní lidské vlastnosti často těmto verzím bohů
přisuzované, především krutost, krajní nesnášenlivost k samostatnému
myšlení, požadavek krvavých obětí a podobně, v tom lze nicméně tušit
lidskou nedokonalost kněží, kteří božské učení zprostředkovali prostému
lidu. Jakékoliv jiné pojetí Boha, tedy především rozumové ztotožnění a
potlačení slepé víry,bylo pro věrozvěsty existenčně nebezpečné a tedy
nepřijatelné a trestuhodné. Kněží dobře věděli, že dosažení harmonie
lidského života se záměry a přáním Boha činí roli kněží zbytečnou, což
nebylo možno připustit. Oproti tomu stigmata prastaré filosofie
naznačují pojetí Nevýslovné Bytosti jako skutečného otce, který nic
nepožaduje, ale svým synům a dcerám pouze projevuje svá přání a svoji
lásku. Jako opravdový otec ponechává svým dětem - lidem možnost nalezení
cesty k sobě, někomu cestou rozumu, jinému cestou víry, dalšímu cestou
oddanosti. Lze říci, že starověká filosofie zdůrazňovala za hlavní cíl
lidského života dosažení stavu prozření, což lze chápat jako dosažení
stavu nejvyššího vědomého zdokonalení a harmonie. Podle této filosofie
lidská bytost prochází mnoha životy do toho okamžiku, kdy dosahuje oné
harmonické rovnováhy - prozření. Je zdůrazňováno, že smyslem lidského
života není pouhé uspokojování tělesných potřeb a uspokojování žádostí
těla, ale usilovný vědomý vývoj k dosažení vyšší duchovní dokonalosti.
Na této cestě lidská bytost nenachází smrt, ale pouze mění svou fyzickou
schránku - tělo. Žádný lidský skutek z minulých životních cyklů, ať již
dobrý či špatný, se neztrácí a provází lidskou bytost při novém
fyzickém zrození (karma). Tyto filosofické zásady se v původním
významu i pojetí dodnes uchovaly nejlépe v brahmánském
učení a do značné míry i v hinduismu. Zdá se, že vývoj moderního
křesťanství rovněž hledá spojení s prastarými filosofickými kořeny učení
o Nevýslovné Bytosti a zbavuje se středověkého dogmatismu a deformací,
posunujících křesťanství více k nimrudismu než k Nevýslovné Bytosti.
Reakcí moderního člověka na deformaci křesťanství byl odklon od Boha a
ztotožnění s materialistickým racionalismem. Ten však zavedl lidstvo do
slepé uličky lemované zničeným životním prostředím, erozí lidskosti,
bujením násilí a zločinu, terorem zdivočelé techniky a technologie a
zejména atrofií ducha. Starověká filosofie kladla důraz na hledání
pravdy a lidskosti a hromadění materiálních hodnot považovala za člověka
nedůstojnou činnost zbytečně stravující vzácný čas žití. Sledujeme-li
proměny starověké filosofie jak je to jen možné, pak zjistíme, že
židovská Kabbala je odvozena z egyptského thowtismu (hermetismu),
který však má společné kořeny s indickými duchovními zdroji.
Dosah těchto kořenů vědění mizí v prastarých časech, pro něž nemáme
ani jména, ani Časové koordináty. Hinduistická a buddhistická
filosofie uchovaly nejlépe a v nejčistší formě principy starověké
filosofie, kdežto thowtismus se dochoval v helénském hermetismu značně
deformovaný a desintegrovaný. Příčiny jsou možná v tom, že indický a
tibetský prostor byl předcházejícími cyklickými kataklysmaty postižen
poměrně málo. Duchovní vrstvy jednotlivých intelektuálních cyklů
jsou zde nepříliš porušené a téměř splývají v ucelený a vývojový celek.
Civilizační centra duchovního rozvoje splývají se starými
indickými a tibetskými svatyněmi,zejména Lanka, Ayodhia, Gayah, Methra,
Dewarkash, Butala a Lhassa, jejich význam dodnes nejsme schopni plně
ocenit.
Hinduistická filosofie, zejména její prvopočátek - brahmanské učení,
dosahuje až k mýtickému Rámovi, který sjednotil třetinu světa a vytvořil
říši Beránka (Skopce), založenou na základech vědy a harmonického
ducha, v níž vládl mír a hluboká lidskost. Rámova říše měla existovat po
pět tisíciletí a zanikla po povstání Iršua, který ve filosofii
potlačil aktivní otcovskou podstatu
Nevýslovné Bytosti a uzákonil otrockou poddajnost věřících tyranii
světských vládců, falešně vydávaných za zástupce Boha na Zemi. Tedy nic
nového pod sluncem, takovou situaci vidíme dodnes kolem sebe v různých
podobách. Po vytvoření říše Beránka se Ráma vzdal světské vlády a stal
se nejvyšším hierofantem učení (filosofie), jehož hieroglyfem je
Beránek, jakožto symbol moudrosti, humanity a duchovní síly.
Zde také nesporně vyrůstají kořeny judaismu a křesťanství. Časové
koordináty počátku a konce Rámovy říše Beránka nelze zatím na základě
dostupných pramenů odhadnout, ale podle některých vztahů se
domnívám, že se může jednat o vývojový civilizační cyklus zaniklý při
kataklysmatu kolem roku 9564 př.n.L. Vláda Iršua by pak souvisela s
nástupem nimrudismu na počátku druhého vývojového cyklu. Je to však
pouhý odhad. Hinduismus považuje Rámu (přesně Rámačandru) za sedmý
avatár (převtělení) boha Višnua. Lidské povahové prvky obdržel Ráma až
mnohem později v eposu "Rámajána" (Příběh o Rámovi), jehož nejstarší
část má pocházet ze 4.století př.n.L, ve kterém byla osobnost Rámy
zlidštěna na úroveň lidí té doby. Rozsah Rámovy říše lze poměrně přesně
odhadnout podle nejslavnějších svatyní té doby zasvěcených Rámovi nebo
původně snad Beránkovi. Vedle již uvedených svatyní Indie a Tibetu to
byly svatyně Vahr, Balk a Bamyian v Persii; Ninive, Han a Hun v
Mezopotamii; Théby, Memphys a Hamaion v Egyptě; Parnass a Delfy v
Helladě; Bolsen v Etrurii; Nimes v Occitanii; Bibrakte, Perigueux a
Chartres v Galii včetně svatyní španělských a kavkazských Iberů - Huesca
a Gades (Cadis). Jistě si čtenář povšimne nesrovnalosti, kdy
některá střediska, zejména Théby, Memphys, jsou spojována s Thowtem a
jeho filosofií počátkem Staré říše egyptských faraónů a příchodem
gizského,lidu, což se vše prokazatelně odehrávalo kolem roku 3000
př.n.L. Tuto nesrovnalost lze vysvětlit pouze jediným způsobem, že
Rámova říše Beránka byla o tisíciletí starší a původnější než počátek
Staré říše egyptských faraónů. Pak by to ovšem musela být ona "úplná
civilizace" zmiňovaná Platonem, existující 10 000 let před Menim. Totéž
říkají Herodot a Diodor, ale i Manethon Sebennytský. Jednalo by se
tedy snad skutečně o civilizační cyklus zaniklý při kataklysmatu kolem
roku 9564 př.n.L, tedy civilizační cyklus v pořadí druhý. Rámova říše
Beránka asi tehdy opravdu mohla tvořit přibližně třetinu světa, rozhodně
podstatnou část Asie, severní Afriky a celou Evropu. Staré zprávy však
naznačují, že Ráma nevládl své říši z indického kontinentu, ale ze země
položené více k jihu, kterou s Indií spojoval most četných ostrovů.
Pokud tomu lze uvěřit, byla by sídlem jeho vlády zaniklá pevnina dnes
známá pod názvem Lemurie, jejíž poloha není dodnes s jistotou určena.
Podstata filosofie Rámova učení přešla v téměř krystalicky čisté formě
do eposu Mahábharáta, zejména pak jeho části zvané "Bhagavadgíta"
(Gítopanišada). Porovnáme-li základní myšlenky thowtismu s filosofickým
učením Sri Kršny, zjistíme velkou blízkost ne-li identitu. V 17.kapitole
Bhagavadgíty objasňuje Šrí Kršna svému žáku Ardžunovi principy ideální
struktury společnosti, rozpráví o kosmologii, o podstatě bohů a smyslu
lidské existence, ale též o cestách vedoucích k duševní harmonii
-prozření. Odmyslíme-li si specifický indický kolorit, máme před sebou
čistou formu thowtismu nebo chcete-li hermetické filosofie vysokého
stáří. Základním postulátem starověké filosofie je, že jedinou skutečnou
podstatou lidské bytosti je duše, která je nesmrtelná, kdežto fyzické
tělo má pomíjivý charakter. Jediným smyslem života lidské bytosti je
poznání Boha a přiblížení se k Bohu - Nevýslovné Bytosti. Podle
Bhagavadgíty, ale i podle thowtismu je mnoho cest vedoucích k prozření.
První je cesta poctivé a nezištné práce pro obecné blaho, druhou a
snazší cestou je naprostá milující oddanost Bohu. Mnohem náročnější je
cesta dokonalého poznání Boha cesou prozření pomocí soustředěné
meditace. "Prozřením" je chápán stav lidské bytosti, kdy cestou
soustavného sebezušlechťování pod vedením duchovního učitele (gum),
dosáhne člověk harmonie duše i těla, což mu umožní nejen setrvalý
kontakt s Bohem, ale i nahlédnutí do tajemství vesmíru, která obyčejným
lidem nejsou dostupná. Tolik Bhagavadgíta. Uvědomělý křesťan v této
filosofii nachází zajisté cosi neobyčejně blízkého z vnímání podstaty
své víry. Je to logické, protože kořeny křesťanství čerpají jak z
thowtismu, tak především z Bhagavadgíty.
Thowtismus však zná ještě jednu cestu duchovního vývoje lidské bytosti.
Je to cesta psychického, mentálního i biologického skokového vývoje
alchymisty během jeho manipulací s hmotou, zejména v závěrečné fázi
vzniku Kamene mudrců. Systémová analýza naznačuje, že se jedná
pravděpodobně o dosud neznámý specifický případ mutace genotypu lidské
bytosti - alchymisty, vystaveného soustředěnému působení pole energie
uvolňované v procesu transmutace hmoty. Tímto fenoménem se budu zabývat v
dalších kapitolách.
Domnívám se, že existuje ještě jedna cesta vedoucí k prozření lidské
bytosti a tuto cestu pravděpodobně využívali starověcí mudrci po
předcházejícím nejvyšším zasvěcení, což můžeme chápat také jako nejvyšší
stupeň duchovního zaškolení. Při úvahách o unitární teorii pole lze
dojít k závěru, že mimo jiné musí nutně existovat universální informační
pole (UIP), které je součástí vesmíru, je isotropní a má invariantně
rostoucí gradient.
Z tohoto pohledu poněkud připomíná známou entropickou teorii. UIP má tu
vlastnost, že neznámým mechanismem umožňuje kdykoliv napojení kterékoliv
lidské bytosti pokud dosáhne nadprahové hodnoty osobního duševního pole
- prozření. Napojením lidské osobnosti na UIP nedochází k poklesu
kapacity tohoto pole, protože UIP se zvyšuje trvale o kapacitu osobního
pole osobnosti. Jinými slovy: lidská bytost dosahující stadia duchovní
harmonie se stává součástí vesmírného UIP, z něhož trvale čerpá a svůj
díl trvale odevzdává. UIP má tedy nesporně fyzikální podstatu, ale
transcendentální charakter vymezující jeho specifické projevy a současně
tvořící spolehlivou pojistku proti zneužití "neprozřelými" mozky
nimrudistů. Jedním ze specifických projevů UIP je chybějící
časoprostorová kausalita konkrétního děje, takže teoreticky lze z UIP
čerpat informace o stavech a dějích, které se z našeho hlediska již
staly nebo teprve stanou.Teorie UIP umožňuje nenásilně pochopit z jiné
strany smysl lidské existence a porozumět životnímu cíli člověka tak,
jak jej předestírají staré filosofie, především Bhagavadgíta.
Schopnost "prozření" lze tedy považovat za důsledek vědomého napojení na
UIP, čímž se také ona bytost dostává na novou, kvalitativně odlišnou
úroveň civilizace, než je nám vlastní. Mžiková a krátkodobá napojení na
UIP vyvolaná silným stresem jsou poměrně častá i u lidí se silně
indukovaným citovým vektorem. Domnívám se, že většinu vědeckých objevů i
vynálezů, ale i uměleckých počinů lze připočítat na konto krátkodobého
napojení tvůrčí osobnosti na UIP. Tvůrčí osobnosti s vysokým IQ mají
obvykle vypěstovanou i silnou tvůrčí vůli a za příznivých okolností své
myšlenkové pole dokáží usměrnit do krátkodobého koherentního výšlehu,
který napojení na UIP umožní. V této souvislosti nám Karmajóga (sloka
16) říká :
"Je-li člověk osvícen poznáním, jež rozptýlilo nevědomost, pak toto
poznání odhalí vše tak, jako za bílého dne je všechno ozářeno sluncem".
Když hermetici hovoří o "Harmonii světla", chápeme ji v moderním pojetí
jako harmonii dokonalého poznání světa - UIP. Termíny "prozření" i
"poznání světla" či "harmonie světla" znamenají vždy v podstatě totéž -
dosažení trvalé interakce s UIP.
Jestliže v hinduismu a v buddhismu se filosofie prolíná s náboženstvím
tak intimně, že obě složky nelze vzájemně oddělit, pak thowtismus
(hermetika) klade filosofii do popředí a náboženské prvky tvoří pouze
opěrnou kostru, někdy více, jindy méně zřetelnou. Tato odlišnost má snad
původ v poměrně odděleném vývoji obou filosofií v posledních
tisíciletích. Nelze však vyloučit nesprávné pochopení vyplývající z
roztříštěných a kusých informací, které máme k dispozici. Thowtismus ve
své rané podobě představoval vědecky propracovaný filosofický a sociální
systém organizace společnosti, jejíž převážná část žila v podmínkách
kamenného věku. Je to svým způsobem paradox pro náš technokratický
způsob myšlení, když zjišťujeme, že civilizace může být pokročilá a
sociálně spravedlivá, aniž je technokratická. Thowtismus nás v podstatě
ubezpečuje, že lze žít plný, účelný a cílevědomý život, aniž se pachtíme
denodenním bojem o dostatek peněz k získání v podstatě zbytečných věcí,
které si nás zotročují a posléze fyzicky a duševně ničí. Rezignovali
jsme na úžasné duchovní prostředky, které nám naši předkové odkázali,
raději létáme letadly a občas se rozbijeme pádem na zem nebo jezdíme
rychlovlaky a hyneme při srážkách, honíme čas rychlými auty otravujícími
ovzduší. To vše místo dosažení prozření, které vyžaduje vůli,
soustředění a prostý život. Je zřejmé, že kdesi ve vývoji lidstva nastal
zkrat, ale kde? Ze starých zpráv vyplývá, že ono "prozření" neznamenalo
pouze dokonalejší duchovní život, ale naopak zmnožení lidských sil a
prostředků v okamžiku, kdy duch ovládá tělo. Pak pochopíme, že zasvěcení
létali bez letadel, navazovali kontakty na velké vzdálenosti a
nepotřebovali informatiku a znali vše, co bylo a co bude. Pro období
thowtismu existovala ucelená a přísně organizovaná struktura duchovní
elity řídící spravedlivě věci obyčejného člověka, ale současně dbající o
civilizační rozvoj společnosti v souladu s filosofií. V porovnání s
thowtismem (hermetismem) jsou všechny filosofické směry pouze nevědomé
tápání v mlze omylů.
Duchovní elita představovaná hierofanty různého stupně zasvěcení
(rozuměj různého stupně zaškolení) byla nepočetná, ale tvořila kompaktní
vrstvu společnosti. Lid žil v prostých, ale humánních a sociálně
uspokojivých životních podmínkách. Základním prvkem organizace tehdejší
společnosti byla "Velká rodina", k níž obvykle náležela nejméně čtyři
pokolení přímých příbuzných. Několik spřízněných Velkých rodin vytvářelo
rodové souručenství "klan", který měl prastarý název "Rod kolem krbu". V
čele Velké rodiny stál nejstarší člen, obvykle praděd, kdežto v čele
klanu stál hierofant nižšího stupně zasvěcení, který pocházel z klanu a
náležel ke zkušeným a váženým mágům. Pod jménem "mágů" si však nesmíme
představovat cirkusové rádoby kouzelníky se špičatou čepicí. Byli to
lidé s vysokým vzděláním všeobecného charakteru vykonávající v podstatě
funkci starosty rodové obce nebo snad náčelníka, ale bez militantní
pravomoci. Ostatně militantní složky v tehdejší společnosti byly
nepočetné a plnily pouze strážní úkoly. Mocenské prostředky moderního
věku (armády, policie) tato společnost neměla, protože je nepotřebovala.
Neexistovaly ani války, ani násilné činy a neexistovala ani hybná síla -
boj o moc a shromažďování bohatství. Je to situace, kterou dnes těžko
chápeme, ale jistě o ní v duchu sníme. V podstatě tehdejší společnost
řídila přirozená autorita duchovně vyspělé elity - hierofantů. Každý
mladý člověk měl přirozené právo k získání kteréhokoliv stupně
zasvěcení, dnes bychom řekli kvalifikačního stupně. Před přijetím ke
studiu však musel úspěšně projít třemi druhy zkoušek:
1) zkouškou fyzické zdatnosti
2) zkouškou etické vyspělosti
3) zkouškou mentální vyspělosti.
Úspěšné projití touto branou umožnilo mladíkovi studovat na učilištích
ve svatyních nižšího zasvěcení, po jejichž absolvování získal zasvěcení
do Malých mystérií. Snad nebudu daleko od pravdy, když Malá mystéria
přirovnám k maturitě na gymnáziu, tedy jakési absolutorium středního
vzdělání. Nejlepší postupovali ke studiu ve svatyních vyššího řádu a
studium zakončili absolvováním Velkého mystéria, což lze přirovnat k
jakési "rigorosní" zkoušce na konci vysokoškolského vzdělání. Nejlepší z
nejlepších absolventů Velkého mystéria pak získávali Nejvyšší zasvěcení
ve svatyních nejvyššího řádu a z nich pak byli vybíráni hierofanté do
nejvyšších funkcí. Pro zajímavost uvedu, že například Mojžíš a Orfeus
(1500-1300 př.n.l.) byli rovněž absolventi nejvyššího zasvěcení, které
získali v thébské svatyni zasvěcené bohu Osirisovi. Zmíněná Malá a Velká
mystéria představovala sumu znalostí, poznání a umění té doby. Bohužel,
o rozsahu a náplni vzdělání Malého a Velkého mystéria se žádné
podrobnější zprávy nedochovaly. Základní návyky a vzdělání získávaly
malé
děti v rodině od matky nebo báby, vyškolení v řemeslech při řemeslných
střediscích Velké rodiny nebo při manufakturách u svatyní nižšího řádu.
Již od raného dětství byly děti vychovávány a vedeny k pevné rodové
soudržnosti a pospolitosti. Symbolem klanu bylo obvykle vážené zvíře
nebo vzácná rostlina. Tento klanový totem byl tedy něčím podobným jako
ve středověku erbovní znamení. Tento systém rodové organizace byl
pravděpodobně univerzální a relativně dokonalý, protože přežil tisíce
let a setkáváme se s ním ještě u Aztéků, Inků, Hopiů a dalších
indiánských kmenů, třebaže se dochovala pouze torza.
Organizaci výchovy mládeže se do jisté míry přiblížil systém klášterních
učilišť ve středověku, ale na rozdíl od výchovy v Osirisových svatyních
v klášterech výrazně převažovala religiózní složka výchovy, což byl
zároveň zárodek pozdějšího úpadku.
Podle dochovaných zpráv lze soudit, že hierofanté různého zasvěcení
uměli využívat jednoduchými a účelnými postupy různé druhy energií
převážně mentálního typu, ale například využívali údajně i gravitace.
Tyto znalosti dnes již lidstvo nemá, protože je ztratilo nebo zapomnělo.
Jednotlivá civilizační centra (svatyně) starověku zřejmě vytvářela
poměrně hustou, vzájemně propojenou kompaktní síť, v jejímž rámci se
odehrávala úzká vědecká i duchovní spolupráce a výměna idejí. Mezi
prostým lidem a elitou hierofantů však byl úmyslně udržován dosti velký
odstup, který snad měl spolehlivě vyloučit nežádoucí únik nebezpečných
informací do nevhodných a nepřipravených rukou, které by je mohly
zneužít ke zničení lidstva. Tento mechanismus zábrany úniku informací
zřejmě působil velmi účinně, ale v případě kataklysmat globálního
charakteru se stával slabým místem civilizace, protože se zánikem vysoce
vzdělané elity hierofantů zanikla i civilizace rozumu. Podle starých
zpráv byla struktura thowtické filosofie následující:
68
1) Obecný thowtismus (hermetika) údajně sestával ze čtyř vědních oborů:
a) hermetická filosofie (včetně Kabbaly a Thorah) - pojednávala o
vztahu lidské bytosti k Nevýslovné Bytosti, k přírodě, kosmu a
společnosti,
b) metafyzika - se zabývala filosofií fyzické přírody a vztahů v ní platných,
c) hieroglyfika - se zabývala problematikou grafických záznamů
hermetických pojmů a sdělení, pravděpodobně se jednalo o sémantiku
Jazyka Ptáků,
d) věda o číslech - jejíž původní název se nedochoval, ale zřejmě měla blízko k současné matematice a analytické geometrii.
2) Obecná astrologie sestávala ze tří dílčích oborů:
a) aplikovaná astrologie - pojednávala o vzájemném vztahu lidské bytosti a vesmíru,
b) fyziognomika a chiromantie - se zabývala vztahem vnějších znaků
lidské bytosti a lidských ras k charakteru osobnosti, specifickému
složení sociálních skupin a predikcí nejvhodnějšího zařazení člověka do
sociální struktury klanu,
c) symboly Tarotu - údajně to byl přehled nejdůležitějších tezí
nejstarších věd stojících na počátku hermetické filosofie (resp.
thowtismu) a tvořících její pevnou kostru.
3) Psychurgie se zabývala patrně problematikou a využíváním různých typů
mentální energie a interakcemi s jinými poli. Součástí byla snad i
technika interakce s Univerzálním informačním polem (UIP).
4) Chymia (alchymie) pojednávala o fyzikálních a technických aplikacích
hermetické filosofie (thowtismu), přičemž neměla charakter naší současné
chemie.
5) Magie se údajně zabývala problematikou působení mentálních
polí na lidské bytosti, živou i neživou přírodu, přičemž značný význam
byl kladen na léčení lidí. Magie byla tvořena dvěma obory:
a) naturopatie - což byl nižší stupeň léčitelství využívající léčivé
vlastnosti mnohých rostlinných, živočišných a nerostných látek,
b) posvátná Terapeutika - byl nejvyšší stupeň léčitelství využívající efektu interakcí mentálních polí nemocného a léčitele.
6) Theurgie byla vědní oblast těžko srovnatelná s kterýmkoliv oborem
dnešních věd. Podle dostupných zpráv byla theurgie božským zázrakem,
který dovoloval změnu chodu událostí a karmy lidské bytosti.
Tím bylo naznačeno, že se snad jednalo o techniky a procesy vědomé
manipulace s časoprostorem. Datace počátku rozvoje těchto vědních oborů
je velmi nejistá. Rozhodně nevznikly v Egyptě a dle tradice předávané
egyptskými kněžími byly do Egypta přineseny Thowtem přinejmenším před
rokem 3000 př.n.L Některé indicie však naznačují ještě mnohem starší
původ směrem k civilizaci Lixus, Atland, Thule a Lemurie. Mnohé z
uvedených věd mají dnes v širokém povědomí pejorativní charakter, jednak
díky neméně početným podvodníkům zneužívajícím prastaré vědy pro své
sobecké cíle, jednak díky neméně početným demagogům a ignorantům
skrývajícím se za své vědecké tituly, když starověké vědy zesměšňovali,
aniž je poznali. Poznání a pochopení moudrosti našich prapředků je naší
povinností a velkým dluhem, k jehož splacení musíme dříve nebo později
nalézt odvahu.
TECHNIKA A TECHNOLOGIE STARÝCH CIVILIZACÍ
Existují jiná tajemství, něž pouhá přeměna kovů ...
I.Newton
Oblast starověké techniky a technologie patří k tomu, co je nejvíce zahaleno do hávu neurčitosti, patrně z důvodů velmi přísného
příkazu utajení. Celá tato oblast poněkud připomíná starou zašlou a
vydrolenou mozaiku, z níž můžeme tušit ještě hrubé kontury barevných
skvrn, ale nevíme co zobrazovaly. Oblast řemeslných technik a
technologií nebyla předmětem utajení a lze se o ní poměrně dobře
informovat z řady dochovaných pramenů jako byly například Leydenské
rukopisy. Předmětem našeho zájmu je však to, co lze řadit do oblasti
"vyššího" zájmu, tedy především technologie týkající se produkce a
uchování energie, spojení válečné techniky a znalostí z oblasti
speciálních materiálů.
Thowt přinesl do Egypta rozsáhlé znalosti o technologii výroby a
zpracování kovů i jejich slitin. Zarážející je však jedna okolnost,
která jaksi dnešním vědcům uniká; proč byla tak malá pozornost věnována
výrobě železa a ocelí? Z archeologických nálezů artefaktů z meteorického
železa a absenci předmětů ze železa či ocelí usuzují archeologové na
to, že staří Egypťané neznali výrobu železa a zpracovávali pouze náhodné
nálezy železoniklových meteoritů. Zkusme se na problém podívat očima
metalurga.
V egyptském prostoru bylo vhodných železných rud dostatek, zejména
poměrně velmi bohatých kyslíkatých rud hnědelového typu tvořících jednak
sedimentační ložiska jezerních rud, jednak železný klobouk (tzv.gossan)
z horních poloh ložisek kyzových rud mědi. Vhodnou rudou byl i hematit,
kterého byl taktéž dostatek. Jestliže starověký metalurg dovedl vytavit
v peci měď, jak to dokazují nálezy zbytků tavících pecí, měděných
strusek, kadlubů a tavících kelímků v lokalitách Vádí Megara a Sarbút
Chádem (Sinajský poloostrov), pak není důvodu, proč by z hnědelové rudy
nemohl vytavit železo. Hnědelovou rudu měl po ruce z gossanu, vhodné
dřevěné uhlí také. Jediné co bylo nezbytné bylo zlepšení účinnosti
dmychadel, aby dosáhl přibližně o 500°C vyšší teplotu (kolem 1500°C)
nezbytnou k vytavení železa, což byl pouze technický úkol a ne zas tak
příliš náročný. Vynález železa je připisován mytologickému krétskému
"kováři" Kótar-Chasisovi, synu Jamma. Podle ugaritských mýtů byl
Kótar-Chasis božským řemeslníkem přiděleným k ruce bohu Baalovi (bůh života a plodnosti). Z
toho plyne, že o železe "se vědělo" v kanaanské oblasti přinejmenším
mezi 3. a 2.tisíciletím př.n.L Archeologové však připisují vynález
železa Chetitům (Nešitům) až někdy mezi 1600-1200 př.n.L Nejnovější
archeologické výzkumy však znalost železa posunují do ranějšího období
přibližně o 1000 let před Chetity. Objev železa zatím nemá jednoznačnou
prioritu, ale je zřejmé, že bylo známé přinejmenším národu Chattů, kteří
spolu s Mínojci a Ligury tvořili souvislé kulturní osídlení v oblasti
mezi Pyrenejemi a Kavkazem již v 3.tisíciletí př.n.L. Shrneme-li to vše
dohromady bylo železo pravděpodobně známo i starým Egypťanům, kteří s
uvedenými národy udržovali čilé obchodní i kulturní styky. Z toho
soudím, že i železo bylo jedním z kovů, jejichž znalost s sebou Thowt do
Egypta přinesl. Z Egypta se pak jeho znalost šířila dále. Proč se tedy v
Egyptě železné artefakty ze Staré říše nezachovaly? Příčina tkví
pravděpodobně v příliš velké rychlosti koroze železa. Propočty na
základě kinetiky koroze železa totiž naznačují, že prakticky žádný
železný či ocelový artefakt nemůže "přežít" dobu 3000 let. Hledání
železných artefaktů z období Staré říše Egypta nemá tedy velkou naději
na úspěch. Tento fakt nevyvracejí ani příležitostné nálezy železných
artefaktů (hřeby, plechy aj.) ve slojích uhlí či rud. Tyto artefakty
totiž vznikají přirozenou cestou a nesouvisejí s činností člověka, ale
vlivem redukčních podmínek vytvářejících se za nepřítomnosti vzdušného
kyslíku. Stejným mechanismem, ale mnohem snáze, vznikají v ryzí kovové
formě ušlechtilé kovy, zejména stříbro a zlato. Vznik ryzí mědi je
vzácnější a ryzí železo se nalezne opravdu zřídka. Při nálezu železného
artefaktu je proto nezbytné věnovat značnou pozornost způsobu a místu
nálezu.
Oproti tomu ozdoby z meteorického železa se dochovaly v dobrém stavu.
Lze to pochopit, protože meteorické železo je vlastně vysoce legovaná
ocel se značnou korozivní odolností. Příčinou chybějících nálezů
železných předmětů z období Staré říše však může být i skutečnost, že
staří Egypťané měli kvalitnější materiály na bázi měděných slitin, které
jsou korozně mnohem odolnější než železo či uhlíkatá ocel. Existují kusé staré zprávy o tom,
že Egypťané uměli připravovat nejen různé slitiny mědi, zejména několik
druhů bronzů, ale znali i jiné její slitiny a snad i způsoby jejího
legování, které poskytovaly materiály tvrdé a houževnaté jako ocel, ale
korozivzdorné. Dochovala se například zmínka o tom, že staří uměli kalit
měď ve speciálních organických roztocích na tvrdost a houževnatost
srovnatelnou s ocelí. Co to mohlo být? To není však všechno. Znalost
kvalitních zbraní a nástrojů nebyla vyhrazena pouze starým Egypťanům,
ale tento obor ovládali i staří Árjové, tedy více méně současníci Staré a
Střední říše Egypta. Védy Árjů výslovně uvádějí, že při dobývání
Afghánistánu a Indie (zhruba před rokem 3000 př.n.l.) používali Árjové
výtečné zbraně z rudého kovu (ajas). Co jiného to mohlo být než legovaná
či speciálně kalená měď či slitiny s vysokým obsahem mědi.
Současná pokročilá metalurgie ovládá řadu technologií výroby celé
skupiny bronzů s různými vlastnostmi. Bohužel žádný ze známých nemá
současně ani tvrdost oceli a její houževnatost, tím méně pružnost.
Zřejmě vynikající metalurgické znalosti předků lidstvo na své cestě
vpřed lehkomyslně poztrácelo.
Tajemství starých bronzů může spočívat v používání měděných a cínových
rud ze zcela specifické, dnes zaniklé lokality. Je totiž známo, že rudy
cínu a zejména mědi často obsahují poměrně značná množství isomorfních
příměsí či rudních vměstků se zvýšeným obsahem vanadu, kobaltu, uranu,
berylia, germania, india, rhenia, galia, skandia a dalších prvků. Obsah
příměsí i vzájemné poměry prvků se často výrazně liší nejen v
jednotlivých lokalitách, ale i na různých etážích téže lokality. Je
častým jevem, že obsah příměsí prvků je značně odlišný v cementační,
oxidační a primární rudné zóně.Stopové prvky a příměsi však mohou do
mědi a jejích slitin vstupovat nejen z výchozích rud, ale i z hmot
používaných při hutnění mědi (dřevěné uhlí, tavidla). Svého času se
proslýchalo, že houževnatost, tvrdost a pružnost bronzů lze výrazně
ovlivnit legováním solemi prvků ze skupiny vzácných zemin, zejména lanthanu a yterbia. Při hledání původních pramenů a novějších zpráv jsem neuspěl.
Deteuse tvrdí, že alexandrijští vědci pracující v Museionu převzali od
egyptských kněží podrobné údaje o velmi starých technologiích, které
byly později zapomenuty nebo zanikly beze stopy. Mezi jinými šlo o
výrobu pružného a kujného skla s vysokou pevností a houževnatostí. Do
nedávné doby se tyto zprávy považovaly za čirý nesmysl nebo pohádku.
Když P.Durez v roce 1959 objevil existenci nové dosud neznámé formy
kovu, kterou nazval "kovové sklo", nevěděl, že vlastně znovuobjevil to,
co bylo známo dávno před vznikem evropské civilizace. Jsem totiž
přesvědčen, že kovové sklo P.Dureze je synonymum pro kujné sklo starých
Egypťanů. Na dokreslení situace uvádím, že teprve po roce 1969 byla
vyřešena poloprovozní technologie výroby kovového skla a teprve počínaje
rokem 1973 jsou kovová skla komerčně dostupná v ceně 20-100 dolarů za
kilogram.
Materiál pevnost v tahu energie nutná
(N/mnr) k přetržení (J/cm2)
speciální ušlechtilá ocel 1200 2
kovové sklo Cu„Zr43 2000 6
Kovové sklo je amorfní (nekrystalická) forma kovu představující v
podstatě ztuhlou přechlazenou kovovou taveninu. Strukturní stavbou i
vlastnostmi má mnoho společného se skly,proto název "kovové sklo". Je
známo několik postupů přípravy, ale průmyslově se nejčastěji používá
metoda ultrarychlého chlazení pásku taveniny tažené rychlostí 30-180
km/hod, přičemž rychlost chlazení obnáší až 1000°C za vteřinu. Dosud
byly objeveny čtyři typy kovových skel lišící se chemickým složením a
vlastnostmi. Z nich nejzajímavější je typ označovaný T, - T, (někdy též
termínem "kov-kov"). T, značí obvykle niob, tantal, zirkon, titan aj.,
T2 je měď nebo kobalt. Příkladem kovového skla typu T, -T2 je sklo
Cu57Zr4, nebo Cu40Ti,0Nb3(). Zřetelně se tedy jedná o hmoty blízké
bronzům. Vedle složení kovových skel jsou především zajímavé jejich
vlastnosti, jako je až extrémně vysoká vodivost (měrný odpor je 100-300
mikroohm.cm), dále vysoká pevnost, pružnost a kujnost.
Jelikož platí, že čím vyšší je energie nutná k přetržení, tím
houževnatější je hmota, je převaha kovového skla víc než výrazná. Mimo
to lze kovová skla ohnout až o 180° aniž dojde k porušení, což nedokáží
ani nejlepší ušlechtilé oceli.
Jednou z dalších metod výroby kovových skel je nanášení tenkých vrstev
naparováním nebo stříkáním. Je možné, že kovová skla tvořila pouze
tenkou ochrannou vrstvu na upraveném povrchu mědi, podobně jako se
nanáší ochranné vrstvy na ocelové povrchy při cementování či nitridaci.
Pokud se ve svém názoru na identitu kovových skel s kujnými skly starých
Egypťanů nemýlím, pak mají naši metalurgové o čem přemýšlet. Jde totiž o
to, že staří autoři uvádějí zmínky o tom, že znalosti kujného skla
nevznikly v Egyptě, ale přinesl je Thowt. Koneckonců není to jediný
případ, kdy naše civilizace objevuje, co bylo před věky zapomenuto.
Deteuse sděluje nejen to, že staří Egypťané uměli vyrábět běžné sklo
tavením natronu (sody) s křemenným pískem, ale použitím kovových solí
sklo vybarvovali do jasných jiskřivých tónů. Staří mistři však prý uměli
i vyrábět speciální optická skla a z nich dokázali vybrousit konvexní i
konkávní čočky a zvětšovací skla, ale znali i technologii výroby
dalekohledů, technologii výroby skel s různým indexem lomu a podobně.
Nejde zde pouze o značně rozsáhlé znalosti z oblasti technologie
anorganické chemie, ale i fyziky, zejména pak optiky a jemné mechaniky.
Tím však nejsou znalosti a dovednosti u starých Egypťanů vyčerpány. Rada
starých autorů se totiž zmiňuje o tom, že Egypťané vyráběli umělé
drahokamy a dokázali je produkovat v jasných zbarveních. Abychom
pochopili závažnost tohoto sdělení, musíme si uvědomit, že první
syntetický korund připravil francouzský chemik Gaudin teprve až v roce 1837 n.L Avšak průmyslově využitelná technologie výroby
syntetických korundů byla vyřešena teprve v roce 1891 A.Verneuilem a
Paquierem. Prvé syntetické smaragdy (což je odrůda berylu ceněná často
více než diamant) byly připraveny až koncem dvacátých let našeho
století. Současné metody výroby syntetických smaragdů jsou velmi náročné
na čistotu surovin, protože potřebují čistý kyslík, vodík a speciální
barvící složky. Je málo pravděpodobné, že staří mistři používali
některou z variant odvozených od Verneuilovy technologie, protože je tu
problém získání vodíku a kyslíku, zejména pak způsob jejich skladování. O
staroegyptské technologii výroby umělých drahokamů nic bližšího není
známo, není však nic jistého ani v tom, zda se jednalo o skutečné
drahokamy korundové báze nebo spíše o vybarvené tavené křemeny (tzn.
křemenné sklo) či o barevná speciální tvrdá skla s vysokým indexem lomu
světla. Hloubka problému totiž vyplyne z toho, že bod tavení křemene je
přibližně 1480°C, kdežto bod tavení korundu je přibližně 2050°C. Teplotu
kolem 1500°C lze bez větších problémů dosáhnout v klasických redukčních
metalurgických pecích, ale vyšší teploty lze dosahovat již velmi
obtížně a to buďto pomocí kyslíkového plamene či elektrického oblouku.
Body tavení skel s vysokým indexem lomu světla a vysokou tvrdostí jsou
obvykle nižší než 1000°C a zpravidla podle druhu tají při 550-900°C.
Domnívám se, že ony "umělé drahokamy" byly asi opravdu barevná, tvrdá a
vysoce světelně lomná skla.Když si však uvědomíme, že naše civilizace
zvládla technologii výroby takových skel až někdy mezi 17.až 19.
stoletím a to ještě se značnými problémy, musíme před schopnostmi
starých Egypťanů smeknout.
Již zmiňovaný Deteuse uvádí, že staří Egypťané znali způsob dlouhodobého
uchování elektrického náboje , ale znali i způsob směrovaného použití
elektrického výboje na poměrně značné vzdálenosti. Jak to prováděli je
pro nás dodnes záhadou a my to dosud nedokážeme.
Je známo, že vynálezce N.Tesla se mimo jiné zabýval
výzkumem fenoménu kulového blesku a podařilo se mu tento problém
vyřešit. Jelikož se obával vojenského zneužití svého vynálezu, zničil
výpočty i záznamy, takže dodnes nevíme, co vlastně kulový blesk je.
Němečtí vědci udržovali s Tibetem velmi úzké styky dávno před
II.světovou válkou. Získali větší množství džiniských textů
pojednávajících o technických znalostech Árjů, zejména o raketové
technice, technologii stavby létacích strojů vimaan a o různých typech
starověkých zbraní. Jednou z těchto zbraní používanou proti vimaanům
byla zbraň založena na principu kulového blesku. Vývojem této zbraně se
Němci zabývali během II.světové války, ale nestačili výsledky výzkumů
dovést do využitelné formy. Prototyp této zbraně produkující řiditelný
kulový blesk prý byl vysoce účinnou a ničivou protileteckou zbraní
zasahující až do výše jednoho kilometru. Podobně problematickou
informací je i sdělení, že staří znali techniku uchovávání obrazů na
citlivých površích kovů.
I když oblast válečné techniky a technologie nepovažuji za něco, na co
by mohla být naše civilizace příliš hrdá, zmíním se o některých typech
starověkých zbraní majících i z dnešního hlediska překvapivě vysokou
účinnost. Je pravděpodobné, že tyto zbraně představují právě ony
nežádoucí úniky tajených informací z vědeckých arzenálů starověkých
svatyní.
Když Alexandr Veliký při dobývání Indie porazil na hlavu vojsko jednoho z
nejmocnějších indických panovníků Porose vládnoucího Pandžábu, zdálo
se, že zbytek Indie mu leží u nohou. Makedoňané dosáhli řeky Hyphasis
(Bjás) a připravovali se na dobytí území za touto řekou. Avšak z ničeho
nic bojovný zápal Makedoňanů prudce ochládá a vojsko si pod hrozbou
vzbouření vynucuje souhlas Alexandra s ukončením válečného tažení a
rychlým návratem domů. Nic nepomáhalo přesvědčování Alexandra o snadném
vítězství a bohaté kořisti, která na Makedoňany za Bjásem čeká.
Historikové tvrdí, že příčinou byla psychická únava armády z
několikaletého namáhavého tažení daleko od domova. Ve skutečnosti však
došlo k něčemu, co
Alexandrovu armádu dosud nepotkalo. Indové totiž proti Makedoňanům
uplatnili s vysokým efektem psychologickou válku. Mezi vojáky
prosakovaly zprávy o úděsných účincích indických zbraní, které proti nim
mají být použity. Zdroj zpráv lze hledat patrně u budhistických mnichů,
kteří v té době byli v častém kontaktu s Alexandrem i jeho Makedoňany.
Nu a budhistické kláštery, jak již bylo dříve vzpomenuto, patřily rovněž
k širokému řetězu starověkých svatyní. Podle zákonů psychologické války
byly proti některým menším průzkumným a zejména týlovým zásobovacím
jednotkám tyto zbraně prý na ukázku použity a jejich účinek Makedoňany
smrtelně vyděsil. Co to mohlo být za zbraně, které změnily staré,
zkušené a tvrdé vojáky takřka v houf vyděšených dětí? Valerianus ve svém
pojednání hovoří mimo jiné o tom, že Indové v kritické situaci použili
proti Alexandrovým oddílům velmi účinný palebný přepad z bronzových děl
nabíjených kartáčovými střelami. Kdo se trochu vyzná ve vojenské taktice
tak ví, jak hrozné účinky má dělostřelecká palba kartáči proti
vojenským útvarům útočícím v sevřených formacích, jak to bylo za
starověku časté. Po několika minutách palby ze sevřené formace nezbude
ani rozstřílený prapor. Další zbraní, která prý byla proti Makedoňanům
použita byl "Oheň Bharavy". Použití děl při palebném přepadu samozřejmě
předpokládá dostupnost kvalitního černého střelného prachu a to o mnoho
století dříve, než je tradován jeho objev v Číně. "Oheň Bharavy" je
zahalen tajemstvím, ale podle popisu způsobu použití a účinků je
pravděpodobné, že se jedná o neblaze proslulý "řecký oheň", který byl
poprvé použit až v roce 673 n.l. při obléhání Konstantinopole. Podle
historika Teofanese (Chronographia) bylo tajemství řeckého ohně předáno
byzantskému panovníkovi mechanikem (dnes bychom řekli inženýrem)
Kallinikem z Heliopole, aby bylo možno odvrátit záhubu města obleženého
islámským vojskem. Z toho vyplývá, že Indové znali tajemství této vysoce
účinné zbraně nejméně o tisíc let dříve, než se s ní seznámili
Byzantinci. Kallinikos patřil pravděpodobně k žákům helénských
hermetiků, kteří čerpali z toho. co se dochovalo po zániku alexandrijské
Bibliothéky. Snad je vhodné ještě doplnit poznámku Ktesia, který v jiné
souvislosti uvádí, že zbraň podobná "Ohni Bharavy" byla známa i v
Chaldeji dávno před Ninem. Nin (Ninus) byl králem teokratického státu
Ninive. Semiramis ho nechala zabít, protože ji znemožňoval stát se
královnou Ninive. Řecký oheň nakonec Byzantskou říši nezachránil. Na čas
se jej po pádu Konstantinopole zmocnili islámští dobyvatelé a používali
jej při svých vojenských operacích dokud nebyl zcela spotřebován.
Tajemství složení a výroby řeckého ohně však zaniklo s posledními
mechaniky a laboranty zabývajícími se jeho výrobou v tajných
konstantinopolských laboratořích, kteří byli po pádu Konstantinopole
pobiti a tajemství tak vzali do hrobu. V následujících stoletích bylo
vynaloženo mnoho úsilí na znovuobjevení řeckého ohně, ale bez úspěchu.
Bojová látka velmi blízká řeckému ohni byla ke konci II.světové války
zavedena do výzbroje spojeneckých armád pod názvem "napalm". Tento název
vznikl spojením počátečních slabik latinského názvu sodné soli kyseliny
palmitové ("na-trium palm-itane) používané jako zahušťovadla vlastní
hořlaviny (benzin,kerosin). Systémovou analýzou všech dostupných údajů o
řeckém ohni docházím k tomuto složení: kerosin (nebo podobná frakce
ropy) - zahušťovadlo-ledek-bílý fosfor a hydrocarbit. Tedy až na ledek a
bílý fosfor je složení téměř shodné s napalmem. Postup výroby sestával
patrně z několika stupňů. Nejprve se z hydrocarbitu (pálené hašené
vápno) a pryskyřičných kyselin (kalafuna, kopal, elém, mastix a pod.)
připravilo tavením vápenaté mýdlo, které se mísilo v jistém poměru s
kerosinovou ropnou frakcí. Získala se hmota podobná aspiku. Do této
hmoty se vmíchal jemně rozetřený ledek (nejspíš dusičnan draselný či
amonný). Druhou složkou byl roztok či spíše disperze bílého fosforu v
kerosinové frakci. Postup přípravy bílého fosforu je zahalen tajemstvím,
ale s největší pravděpodobností se vycházelo ze suchého ptačího trusu,
rozdrcených kostí, těžké ropy či asfaltu a dýmavé kyseliny sírové či
misy. Tato směs se žíhala a během suché destilace jednak unikaly těkavé
ropné frakce, jednak páry bílého fosforu, který se s nimi mísil a
extrahoval do kapalného kondenzátu. Tento kondenzát tvořil onu druhou
složku řeckého ohně, která při styku se vzduchem okamžitě vzplanula.
Před použitím řeckého ohně mísili ohněstrůjci obě složky a vzniklá směs byl
vlastní řecký oheň. Ledek v něm obsažený sloužil jako zdroj kyslíku,
takže oheň mohl hořet v silné vrstvě, ale i pod vodou a běžnými
technikami nebyl k uhašení. Ve své době to musela být hrůzná zbraň.
Používal se tak, že se v uzavřených nádobách vrhal praky na protivníkovy
pevnosti nebo lidskou sílu. Později se zdokonalilo jeho používání
zejména při námořních bitvách. Na špici byzantské lodi byl chrlič, což
byla měděná trubka napojená na měděnou nádobu odolávající tlaku. Na
výstupu z nádoby do chrliče byla tenká přepážka z měděného plechu. Do
nádoby se zasunula počinová nálož z černého střelného prachu a malým
otvorem se zažehla. Tlak plynů z hořícího prachu protrhl tenkou přepážku
a velkou rychlostí vymetl řecký oheň chrličem na protivníka. Mnozí
historikové uvádějí, že každé použití řeckého ohně byzantskými loďmi
bylo provázeno hromovým burácením. Tento popis je velmi blízký těžkým
plamenometům používaným za II.světové války, jejichž odpálení bylo
provázeno podobnými zvukovými efekty. Proti řeckému ohni nebylo
prakticky obrany. Jako zajímavost uvádím, že starověcí vojenští
odborníci doporučovali hasit řecký oheň pouze octem. Nezkoušel jsem to a
ani jako chemikovi mi není jasné, proč zrovna ocet by měl být tím
vhodným hasivem.
Staré civilizace měly ve svých vojenských arzenálech nejen zbraně z
kalené mědi, Oheň Bharavy, ale celou řadu dalších zbraní s tak
strašlivým účinkem, že bychom je dnes mohli klidně řadit po bok
jaderných, chemických a biologických zbraní naší civilizace. Velmi
podrobně o těchto tajemných zbraních, zejména o jejich používání, mluví
starověký epos Mahábhárata (desátá kniha). Uvádějí se takové zbraně jako
"brahmašíras" (v překladu "Brahmova hlava"), "brahmadanda" a další,
které odstraňují překážky, jiné působí na psychiku vojáků a dezorientují
je a podobně. Se zbraní brahmašíras válčil již Ráma když dobýval
třetinu světa. Podle popisu účinků a doprovodných jevů se jedná nejspíše
o nukleární zbraň, kdežto brahmadanda odpovídá spíše neutronové zbrani.
Když Ráma zaškoluje svého žáka Ardžunu do používání "astravidji" (dnes
bychom řekli "do taktických zásad"
použití této skupiny zbraní), varuje ho, že brahmašíras je zbraní
nejvyšší a nesmí být nikdy použita proti lidem, protože by mohla spálit
celý svět.
Těmito exkurzemi do světa starověké vědy, techniky a technologie jsem se
pokoušel naznačit, že staří disponovali technikou hodnou nejen
dvacátého století, ale patrně i pokročilejší éry, protože s mnohými
sděleními si nevíme rady dodnes. Nyní se zaměříme na tu oblast Alchymie,
která se zabývá oním klasickým tématem "transmutacemi" prvků.
Z knihy Světlo z dávných věků od Ivo Wiesnera
ZDROJ:
http://tajomstva.org/duchovna-veda/filosofie-a-veda-davnych-civilizacii/
Teorie transmutace prvků opravdu není žádné nevědecké zaříkávání.
Stojí na stabilních základech moderní vědy, přestože její pochopení
vyžaduje určitou změnu pohledu. Průběh transmutace byl popsán takto:
„Byl popsán předpokládaný mechanismus, ve kterém
Mg-adenozintrifosfát (MgATP), nacházející se v buněčných
mitochondriích, hrál dvojí úlohu jako původce energie. Kromě běžně
uznávané biochemické úlohy MgATP, podle níž při jeho postupném rozkladu
vzniká energie, může být MgATP považován za kondenzovaný cyklotron na molekulární úrovni. Když MgATP navrstvíme, má všechny atributy cyklotronu podle požadavků E. O. Lawrence, objevitele cyklotronu.“ –Michio Kushi
Jinými slovy, transmutace v živých organismech probíhá na buněčné úrovni díky MgATP, který může fungovat jako
miniaturní urychlovač částic.
Zákony pro přeměnu prvků jsou patrně řízeny atomovým číslem a atomovou hmotností.
Transmutace prvků v živých organismech
Základy novodobé teorie transmutace prvků položil francouzský vědec
Corentin Louis Kervran, který byl v roce 1975 nominován na
Nobelovu cenu
za medicínu a fyziologii. Na svém výzkumu úzce spolupracoval s týmem
japonských vědců, mezi které patřil např. Michio Kushi, George Ohsawa
nebo Hisatoki Komaki, a společně v nejrůznějších experimentech znovu a
znovu dokazovali, že transmutace prvků skutečně probíhá.
Svým výzkumem zaujali tito vědci dokonce výzkumné středisko americké
armády, jehož pracovníci přijali teorii transmutace prvků k přezkoumání.
Jejich závěr byl jednoznačný:
„Bylo zjištěno, že transmutace prvků v živých
organismech jsou pravděpodobně doprovázeny čistým energetickým ziskem.“
Solomon Goldfein ve zprávě 2247
(květen 1978), výzkum „Výroby energie z transmutace prvků v
biologických systémech“ pro U.S. Army Mobility Equipment Research and
Development Command, Fort Belvoir, Virginie, USA
Tedy o tom, zda vůbec transmutace probíhá, nebylo ve zprávě
nejmenších pochyb. Prvky, u nichž byla s jistotou prokázána přeměna,
jsou sodík (na hořčík), draslík (na vápník) a mangan (na železo).
Pozorování a experimenty s transmutací v organismech
Podívejme se na některé experimenty přímo z dílny C. L. Kervrana a jeho týmu.
Pivní kvasnice či jiné mikroorganismy pěstované bez
draslíku (K) napřed rostou a množí se pomalu, a později rychle,
vytvářejí samy draslík (K) transmutací z jiných prvků. Při metodě
užívající tento princip narůstá množství draslíku až 10²× během pouhých 3
dnů; 10⁴× po pouhých 6 dnech; 10²⁰× po 30 dnech atd.
Je to metoda, jak vyrobit a dodávat celé množství draslíku (K),
které potřebuje svět pro zemědělství a průmysl. Podobná produktivita
byla dosažena, když byl vysušený mikrob Saccharomyces cerevisiae (pivní
kvasinka) pěstován na živné půdě neobsahující draslík.
Transmutace byla prokázána také při sledování krabů, korýšů a raků
při tvorbě jejich schránek. Ukázalo se, že obsah přijímaného vápníku a
vápníku v jejich okolí není ani zdaleka dostatečný. Podle C. R. Kervrana
tito živočichové vápník získávají transmutací z hořčíku a kyslíku.
Další pozorování byla prováděna například na
semenech rostlin:
Rostlinná semena, jako např. pohanková, sojová,
hrášková a jiná, pěstovaná na dvakrát destilované, pročištěné vodě
začala klíčit postupně, ale v dobrém stavu, přičemž všechny prvky se v
semenech rozmnožily 100 až několiksetkrát během 30 dnů. Tím je
dokázáno, že živý organismus si transmutuje prvky pro své specifické
potřeby. Tyto biologické transmutace probíhají v rostlinách za
normálního atmosférického tlaku, teploty a sluneční energie.
Tyto a další experimenty byly zveřejněny ve zprávě Michia Kushiho s názvem
Nový objev transmutace atomu z června 1965.
Přeměna prvků mimo organismy
Ukázalo se však, že transmutace může probíhat také
mimo živé organismy. Jeden z poměrně snadno opakovatelných důkazů předvedl již v 70. letech 20. století japonský vědec
George Ohsawa. Je jím přeměna uhlíku a kyslíku na železo podle této reakce:
Mezi dvěma uhlíkovými elektrodami (o průměru 0,25 palce) vznikne
při ponoření do vody elektrický oblouk. Tato operace trvá 1–5 sekund.
Pak klesá na dno hnědočerný kovový prášek obsahující železo (Fe). Napětí mezi elektrodami je v rozmezí 30–50 V a proud 8–18 A.
Tento způsob výroby železa si Ohsawa dokonce v roce 1964
nechal patentovat, byť s mírně odlišným napětím a proudem, než je uváděno výše.
Pokud máte možnost tento jednoduchý pokus replikovat, jen do toho!
Budu rád, když se pak ozvete s výsledky. Přítomnost železa na dně nádoby
lze zjistit mj. pomocí magnetu.
A k čemu by mohla být transmutace dobrá?
Jistě vás napadlo, že pokud by se dalo např. zlato snadno vyrábět z
jiných, levnějších prvků, mohlo by to na světě vyvolat poměrně velké
změny. Jak v oblasti ekonomie, tak i později ve sféře výroby a těžebního
průmyslu.
Velmi dobrý nápad na využití transmutace prvků dostal ukrajinský vědec
Vladimir I. Vysockij, který v roce 2003 na desáté mezinárodní konferenci o tzv. studené fúzi v Cambridge (USA) představil svůj výzkum týkající se
likvidace jaderného odpadu. Úspěšný experiment si můžete
prohlédnout v podrobné zprávě, kterou se svým týmem zpracoval.
Pro transmutaci prvků by se nepochybně našlo místo v mnoha vědních
oborech. Pokud zapojíte fantazii, uvědomíte si, že její další výzkum,
přijetí a rozvoj by mohl vést ke
skutečné revoluci. A mám takový pocit, že u zrodu této revoluce právě stojíme.
CELÉ:
http://josefstepanek.cz/1018/transmutace-prvku-nadeje-na-revoluci.html
Každý opravdový kvantový fyzik ví, čím je křemík zvláštní – je to
absolutně neutrální polovodič. Je inertní (netečný) i k elektrickému
proudu a zároveň skrz něj dokážeme vysílat i přijímat úplně všechny
frekvence. Má v moci nejjemnější a nejčistší princip - princip informací
přenášený Tachyony. Tachyony jsou první kondenzací po Poli nulového
bodu veškerých možností. Tachyony jsou předfrekvenční - tachyon jako
"informace", či její část.
