Dva objevy se stejným výsledkem
Nabídl jsem vám dva různé, na sobě nezávislé a v jiném čase uskutečněné objevy, které mají jedno společné. Dokládají přítomnost neznámé vyspělé civilizace tisíce let před slavnou Mayskou kulturou. Potomci zaniklé civilizace se z nějakého důvodu snažili zachovat zděděné vědomosti pro příští generace. Zcela určitě máme před očima doslova šokující informace o dosažené technické vyspělosti, včetně popisu náhlého zániku prastaré kultury. Jen je neumíme, nebo nechceme umět číst.
Kostry lidí staré 11 600 let
Pozůstatky neznámého druhu člověka byly vykopány v blízkosti města Tulum, asi 80 kilometrů jihozápadně od Cancúnu. Nalezené kostry jsou starší než jakékoliv lidské pozůstatky v Severní a Jižní Americe. Datování potvrdilo jejich stáří na více než 11 600 let. Objevené kosterní pozůstatky navíc nejsou nijak podobné Mayům, kteří podle archeologů ovládli tento region až o tisíce let později.
Mexický Yucatan je poměrně rovinatá krajina bez řek, kde déšť rychle vsakuje do vápence. Důvodem jsou nesčetné podzemní dutiny nazývané cenoty. Občas se stane, že se jejich klenba zhroutí. Tyto otvory už po staletí nabízejí místním obyvatelům přístup k pitné vodě.
Cenoty (video zde) od A.Gonzalez
Cenoty jsou zatopené závrty krasového původu, které se nachází ve velmi hlubokých jeskyních s provalenými stropy i více pater nad sebou. Zde se shromažďuje podzemní voda vytvářející více či méně hlubokou nádrž. Existuje více druhů cenotů: pod širým nebem, z části zakryté a podzemní nebo v jeskyni. Toto zařazení přímo souvisí se stářím cenotů, přičemž ty nejstarší jsou úplně otevřené a mladší dodnes zachovávají svoji kupoli neporušenou. Stejně jako ostatní geomorfologické útvary jsou cenoty pouze přechodné, mohou skončit ucpané a vysušené, vytvářející ledovcový kras.
Jejich typická morfologie se vyznačuje oválným, často kruhovým půdorysem a strmými stěnami. Během vývoje krasového masivu se cenoty stávají podzemními komorami vzniklými rozkladem vápence vniklou dešťovou vodou. Případně mohou být cenoty s postupným růstem svojí velikosti zničeny kolapsem kupole.
Cenoty se vytvořily, když byla nižší hladina moře. Podle všeobecného názoru to bylo během posledních dob ledových. Jsou v naprosté většině případů vyústěním složitých sítí podzemních toků, které si občas prorazí cestu až k moři. V těch může mořská voda, která má vyšší hustotu než sladká, pronikat až na dno celého sytému. Proto se objevují i centoty, ve kterých v určité hloubce voda přechází ze sladké na slanou, dokonce i na mnoha kilometrech pobřeží.
Cenoty jsou typické struktury vápencových platforem poloostrovů Yucatán a Florida. Velmi podobné útvary se nachází na Nullarborské pláni na severním pobřeží Velkého australského zálivu a také na Bahamách, kde jsou známy jako blue holes neboli modré díry.
Podvodní archeologie
Pomocí nejmodernější podmořské techniky je možné, zejména v posledních letech, provádět výzkum neznámých temných tunelů a odboček podzemního labyrintu. Začínají se objevovat nové zprávy o tomto temném podsvětí, které bylo v historii využíváno pro posmrtné ukládání lidí a zvířat.
Arturo Gonzales, mexický biolog a podvodní archeolog pracující pro Mexický Národní antropologický institut, zahájil výzkum zatopených jeskyní v roce 1999. Spolupracoval s dvacetičlenným týmem specialistů, včetně jeskynních potápěčů, archeologů, paleontologů a fotografů. Náročné ponory trvaly až 6 hodin. První hodinu trvá cesta k jeskyni, hodina je na její průzkum a další čtyři hodiny trvá, včetně dekompresních zastávek, cesta zpět.
Výzkumný tým objevil tři pozoruhodné lidské kostry, které pak důkladně analyzoval. Tento objev ohromil celou vědeckou komunitu.
Objevené lebky nejsou Mayské
Kostry jsou starší než jakékoliv lidské pozůstatky v Severní a Jižní Americe. Datování tří nezávislých laboratoří potvrdilo jejich stáří na více než 11 600 let. Jde o kostry vysokých lidí, kteří neměli žádnou podobnost s Mayi, kteří údajně ovládli tuto oblast až o tisíce let později. Všechny nalezené Mayské kostry a artefakty se nalézají pouze v ústích cenotů, nikdy ne hlouběji.
Podle Gonzalese, když už nic jiného nelze tvrdit, připomíná lebeční morfologie nově objevených koster lidi pocházející z východní Asie. Je zřejmé, že s objevem si neví rady ani přední archeologové. Tento objev je možná přinutí přehodnotit teorie o tom, kdy a jak přišli lidé na Americký kontinent.
„To, co jsme objevili, je jen dílek do mozaiky lidské historie,“ říká González. „Jistě existuje ještě mnoho dalších chybějících kousků. Máme teď ale jeden důležitý, který neodpovídá žádné stávající teorii.“ Jinými slovy, tyto podivné kostry nemají na Americkém kontinentě co pohledávat. Jaká to byla rasa, jaký to byl národ?
Zdá se, že se díky objevům Artura Gonzálese postupně změní i názor na starověkou historii Ameriky.
Hluboko v jeskyních našel jeho tým i mnoho zkamenělin, jejichž stáří se pohybuje mezi 10 000 a 60 000 lety. Jedná se o pozůstatky velbloudů, obřích pásovců a koní. V jedné jeskyni objevil prastaré ohniště a částečně spálenými velbloudími kostmi.
V době, kdy si zde dávní obyvatelé opékali velbloudí maso, byla hladina moře o více než 100 metrů níže, než dnes. Objevené kostry byly uloženy hluboko pod zemí ve zvláštních bočních jeskyňkách. Snad proto, aby pozůstatky mrtvých byly chráněny před zvířaty.
„Pak ale následná obrovská změna globálního klimatu vyvolala prudké navýšení mořské hladiny a došlo k zatopení jeskyně s ohništěm, kterou objevili potápěči až o tisíce let později,“ upřesňuje Gonzáles.
Všimněte si – opět tady máme svědectví o stometrovém nárůstu vodní hladiny. Ke stejnému závěru dospěl i francouzský profesionální potápěč Henri Cosquer, který v polovině osmdesátých let objevil sto padesát metrů dlouhou jeskyni, 100 metrů pod hladinou moře!; s pozůstatky lidí, ohniště, obrazy tuleňů a jiných zvířat. Psali jsme o tom v čísle 94. Jaká náhoda, že? Francouzští geologové dodnes oficiálně tvrdí, že v jejich případě šlo pouze o lokální pohyb pobřežní pevniny. Musím se pousmát. Nějak jim uniklo, že ve stejnou dobu, před mnoha tisíci lety a se shodnými globálními následky, se událo na Zemi něco, co způsobilo náhlou klimatickou katastrofu. O tom už snad není pochyb.
Ale vraťme se k nálezu koster v podzemním labyrintu. Nevíme o nich téměř nic. Nevíme odkud tito lidé pocházeli, netušíme ani proč a jak žili na Yucatánském poloostrově. Jedno však víme jistě – v žádném případě nejde o kostry Mayů, „kteří ovládli region až o tisíce let později“.
Hrobka mayského vládce Pacala
umělecké ztvárnění od Jordi Gonzaleze
Připomeňme si zajímavý objev, který není doposud spolehlivě objasněn, pyramidy v Palenque. Přestože je historie tohoto nálezu čtenářům danikenovsko-součkovské literatury notoricky známa, musíme myslet i na ostatní. Informovaní mohou tuto pasáž přeskočit. Ale nemusí.
Po odklizení ruin z nástavby vrcholu mayské pyramidy, nesoucí archeology přidělený název „Chrám záznamů“ nebo „Chrám nápisů“, si vedoucí vykopávek Dr. Alberto Ruiz Lhullier povšiml neobvykle opracované kamenné desky vystupující z obložení podlahy.
Po jejím odstranění se objevilo schodiště úmyslně zasuté štěrkem, mizící v nitru stavby. Vzrušení archeologů bylo veliké, protože až do té doby soudili, že v mezoamerických pyramidách žádné duté prostory nejsou.
Vykopávky nebyly jednoduché. Až po tříleté úmorné práci dělníci 15. července 1952 narazili na kamenné dveře podzemní místnosti, v níž byl 27. listopadu 1952 odkryt „hrob mayského vládce Pacala“.
Záměrně se vyhýbám označit tuto místnost jako hrobku – k tomuto účelu byla pouze využita. „Náčelník“ spočíval v dutině dvacetitunového podstavce kamenné plotny (rozměry 3,8 x 2,2 x 0,25 metru, váha okolo 5 tun) zdobené nevídaným reliéfem.Tento kamenný blok, jako obrovský vyřezávaný stůl z jídelny obrů, kryje téměř polovinu délky podlahového prostoru místnosti, která se ke stropu trapézově zužuje. Její profil připomíná mayské přečnělkové klenby. Je situována zhruba tři metry pod úrovní vnějšího terénu, pod úpatí vnějšího schodiště pyramidy.
Většina běžně dostupných zdrojů tají jednu velmi závažnou okolnost! Komora je vybavena tak, aby několik zasvěcených osob mohlo těžkou desku kdykoli a bez větší námahy nadzvednout a odsunout na podstavec umístěný v zadní části komory! Příslušný pákový mechanismus byl zřejmě odstraněn poté, když komora a schránka pod deskou reliéfu byla využita jako hrob.
Komora zde musela být dříve než pyramidová nástavba; reliéf ani monolity stěn a stropu kobky sem v žádném případě nemohly být dopraveny po úzkém schodišti v jejím nitru. Po neuvěřitelné ekvilibristice s daty sesbíranými všude jinde, jen ne na místě nálezu, datovali archeologové dobu pohřbu, a tedy i „pohřební kryptu“, do období mezi 603 až 633 n. l. Na data nalezená přímo uvnitř komory, ani na skutečnost, že dveře a podstatnou část vnitřního prostoru kryl závěs mohutných krápníků, nikdo z nich nikdy nebral a dodnes nebere ohled.
Tyto údaje, stejně jako tlusté stalagmity a stalaktity, totiž zřetelně nabourávají namáhavě vykonstruované „historické tabulky“, a tím i s velkou „fantazií“ stvořený „datovací systém“. Nabízené datování je v podstatě „vycucané z palce“ a mírně řečeno k ničemu.
Exmplární příklad „vědeckého postupu“
Studium kostry domnělého Pacala ukázalo, že mrtvý nejenže nenesl znaky příslušníka vládnoucí třídy (neměl například v udávané době obvyklé úpravy zubů a podobně), navíc byl vzhledem k fyziognomii Mayů velmi vysoké postavy. Ohledání kosterních pozůstatků prokázalo, že pod pyramidu pochovaný muž zemřel ve stáří asi 40 let. Naproti tomu historikové, kteří ještě před nálezem hrobu (!) sestavili „neomylný životopis skutečného Pacala“, trvají na tom, že se dožil 80 let!
A teď přijde klasická „vědecká“ klička a smyčka!
Místo toho, aby historikové přehodnotili dřívější poznatky nebo zahájili pátrání po skutečné identitě záhadné osobnosti pochované s neobvyklými poctami, rozbily se veškeré pokusy pochybovačů o umělou hráz „oprávněných námitek zaručených a nepopiratelných autorit“, bazírujících na správnosti dat Pacalova životopisu. Revize dřívějších tvrzení by totiž nutně vynesla na světlo, že vychvalovaný, samospásný způsob určení času podle domněle rozluštěného klíče „hieroglyfických vročení“ (platí od roku 1950) nemá absolutně žádný vztah ke skutečnosti.
Jenže – a zde je „zakopaný pes“ – pomocí tohoto systému mezitím bohorovní odborníci stvořili historii jihoamerického kontinentu! Pootevřít dveře do neznáma znamená vpustit nepříjemný průvan, který by pečlivě zbudovanou konstrukci zbořil jako domeček z karet.
Za těchto okolností se nelze divit, že dosud nezodpovězená „vědecká“ otázka nezní: kdo je ve skutečnosti onen muž, pochovaný pod Pyramidou nápisů?... ale: co jedl Pacal, že v osmdesáti letech ještě stále vypadal na čtyřicet?
Mrtvý z hrobu pod „Pyramidou nápisů“ není Pacal!
Podle údajů, a bohužel zničených geologických důkazů uvnitř pyramidy, leží založení podzemní komory ve značně vzdálenější minulosti, než „povoluje názor odborníků“. A to prosím, jak známo, nelze. Obrázky „hieroglyfů“, vytesaných na bocích desky „sarkofágu“, najdete jen ve velmi odborné, „laikům“ takřka nepřístupné literatuře. Má to svoje důvody. „Zmýlili se“ – hloupí mayští kameníci při vytesávání dat! Velemoudrým profesorům archeologie se to totiž přesně tak hodí do krámu.
Ne skutečná historická, ale jejich historická data musí sedět, i kdyby ubozí Mayové museli vláčet několikatunové balvany rozbahněným pralesem! Své tituly, katedry a platy dostávají za to, že svědomitě a neústupně obhajují svou „pravdu“ – i za cenu vědomé lži.
Teď ovšem nastává situace, se kterou se nikdy nevyrovnají. Tvrdím, že veškerá dosavadní tvrzení mayologů, amerikanistů, egypto- a jiných -logů, jsou smyšlené pohádky! Nejradši bych je nechal odnést řečené kamenné mnohatunové stély zpět do míst jejich „vědou“ předpokládaného původu. A bez použití kola.
Ekvilibristika s daty je opravdu velmi pozoruhodnou kapitolou mayologie. Představte si, jak byli Mayové rafinovaní! Nejenže neustále stěhovali milníky s daty založení svých měst, oni dokonce počítali i s tím, že pozdější historikové budou muset jejich kulturu omladit! Proto používali stejný systém užívání „vročovacích glyfů“ pro datování dvacetiletých i pětiletých období!
Nechme však máslo na těch hlavách, na které patří, a raději si položme otázku: Kdo a kdy, a hlavně proč, skutečně zbudoval úkryt pod pyramidou?
Schránka zapomenutých vědomostí
Pokud dutina pod reliéfem, která se později stala místem posledního odpočinku nějaké nečekaně zesnulé a velmi významné osobnosti, původně obsahovala jakési „záznamy“, jež odtud vyzvedli samotní Mayové, lze předpokládat, že tyto definitivně zmizely; nejpozději ve víru událostí conquisty.
Přijmeme-li logickými argumenty stěží vyvratitelný fakt, že tato podzemní prostora primárně nebyla hrobem (obdobně jako pyramidy v Gíze), musíme se ptát, proč někdo cítil potřebu ukrýt obrovskou kamennou schránku ve zvláštním bunkru, vybudovaném jen pro tento účel? Jeho rozměry byly voleny jen pro ni a přídavné vybavení umožňující manipulaci s víkem; pro nic jiného tam už není místo.
Dva objevy se stejným výsledkem
Nabídl jsem vám dva různé, na sobě nezávislé a v jiném čase uskutečněné objevy, které mají jedno společné. Dokládají přítomnost neznámé vyspělé civilizace tisíce let před slavnou Mayskou kulturou. Potomci zaniklé civilizace se z nějakého důvodu snažili zachovat zděděné vědomosti pro příští generace. Zcela určitě máme před očima doslova šokující informace o dosažené technické vyspělosti, včetně popisu náhlého zániku prastaré kultury. Jen je neumíme, nebo nechceme umět číst.
Zdroje:
Podvodní objev koster: Arturo Gonzales,
Popis objevu v Palenque z knihy Bestseller v kameni I.; autor Jiří Wojnar
Najzáhadnejšou horou na svete je nepochybne tibetská hora Kailas, ktorá je opradená množstvom mýtov a legiend. Dnes už nikto presne nevie rozlíšiť, čo je storočiami šírená spomienka, a kedy už začína legenda. Pravdou je však to, že doposiaľ sa na ňu nepodarilo vystúpiť žiadnemu horolezcovi. Aké záhady hora Kailas ukrýva?
Nepokorená hora KailasMožno sa to mnohým bude zdať až nemožné, ale skutočne sa na vrchol hory Kailas zatiaľ nepodarilo vystúpiť nijakému horolezcovi na svete. Napriek tomu, že čínska vláda v minulosti vydala niekoľko oficiálnych povolení na výstup hory, vždy sa počasie tak neuveriteľne pokazilo, že dobývanie hory sa muselo ustavične odkladať. Prvé povolenie dostal slávny taliansky horolezec Reinhold Messner, no napriek tomu na horu nikdy neliezol.
Messner argumentoval tým, že hora Kailas je posvätná, a jedna legenda hovorí aj o tom, že vrchol hory je nedostupný pre ktoréhokoľvek človeka, a že bohovia nikdy nedopustia, aby obyčajný smrteľník stál na jeho vrchole. Špička hory Kailas je totiž posvätná pre štyri ázijské náboženstvá - budhizmus, hinduizmus, džinizmus a bönizmus. Navzdory tejto legende sa pokúsilo horu Kailas zdolať niekoľko horolezcov, no zakaždým to skončilo tragicky.
Mystérium hory Kailas Ďalšia veľmi rozšírená legenda hovorí o tom, že pod horou Kailas sa nachádza jeden zo vstupov do bájnej krajiny Šambaly (Shambhala). Je to údajne krajina osídlená ľuďmi s nadpozemskými schopnosťami. Legenda ďalej hovorí, že bez ich súhlasu do tejto podzemnej ríše nemôže vstúpiť žiaden smrteľník. Vchod je navyše uzatvorený siedmimi bránami, ktoré sú zabezpečené rôznymi nástrahami. Tou prvou je, že každý človek v blízkosti prvej brány veľmi rýchlo zostarne a behom niekoľkých hodín zomrie. Málokto by asi tejto legende veril, ale profesor Ernst Muldašev, ktorý je svetovo uznávaným oftalmológom a zároveň odborníkom v oblasti záhad tvrdí, že na tejto legende môže by naozaj niečo pravdivé.
Profesor Muldašev navštívil Tibet niekoľkokrát, a bol aj pri hore Kailas, kde zistil, že v blízkosti nej beží ľudský vek omnoho rýchlejšie. Zistil zaujímavú vec – za dvanásť hodín, ktoré človek pri hore Kailas strávi, zostarne asi o 2 týždne! Dôkazom toho je rýchlejší rast nechtov a vlasov. Miestni mnísi aj Muldaševovi povedali, že sa jedná o slabé vyžarovanie prvej podzemnej brány do Šambaly. Ten, kto sa dostane k prvej bráne, by údajne každou minútou zostarol asi o rok.
Toto je však len prvá z mnohých záhad hory Kailas. Tajomná je totiž aj samotná výška hory. Oficiálne čínske merania uvádzajú, že Kailas meria 6714 metrov, miestni ľudia však tvrdia, že hora má výšku len 6666 metrov. Na vrchole je údajne umelo postavená pyramída, a preto má podľa oficiálneho merania 6714 metrov. Môže mať práve preto hora Kailas pyramidálny tvar, napriek tomu, že si geológovia myslia, že je vrchol v tvare pyramídy je čisto prírodného pôvodu? Môže byť náhoda aj to, že pyramída na vrchole je orientovaná presne podľa svetových strán?
Mnísi navyše profesorovi Muldaševovi povedali, že pyramída na vrcholku hory je dutá, a vo vnútri sú tajné priestory. Vchod do vnútra pyramídy vraj poznajú len vyvolení, a bez ich pomoci sa nie je možné do nej dostať. Ťažko sa tieto tvrdenia dajú overiť, keďže na vrchole hory Kailas doposiaľ nestál žiaden človek z našej civilizácie.
Zarážajúca poloha hory KailasOdborníkov z celého sveta však prekvapuje fascinujúca zemepisná poloha hory. Jej vzdialenosť od severného pólu je presne 6666 kilometrov a od južného pólu to je presne 13 332 kilometrov – teda dvakrát 6666. Navyše poludník prechádzajúci horou Kailas je vrcholom rozdelený presne v jednej tretine. To však ešte nie je všetko.
Vo vzdialenosti 6666 kilometrov od hory Kailas leží megalitická stavba Stonehenge. Spojnica hory a severného pólu vedená po obvode Zeme pretne na americkom kontinente najvýznamnejšie obradné centrum Strednej Ameriky Teotihuacán. Ak spojíme vrchol Kailasu so stredom Zeme, na druhej strane planéty sa zase dostaneme k Veľkonočnému ostrovu. Môže byť toto všetko len náhoda? Muldašev je presvedčený, že určite nie. Tibeťania totiž profesorovi povedali aj o tom, že hora Kailas v dávnych dobách tvorila severný pól planéty a Veľkonočný ostrov zase južný pól. Potom však prišla obrovská katastrofa, a zemská os sa vychýlila o 60 stupňov.
Pri tejto katastrofe vraj bola zničená vyspelá civilizácia, ktorá túto katastrofu predpovedala, a tak sa všetci významní obyvatelia ukryli pred kataklizmou do podzemia, kde dodnes žijú v ríši menom Šambala. Na zemskom povrchu zostali ľudia, ktorí vybudovali súčasnú civilizáciu. Môže byť časť tejto legendy pravdivá? Profesor Muldašev si vo svojej knihe Hľadanie mesta Bohov myslí, že jadro legendy pravdivé skutočne môže byť. Veď prečo inak by obyvatelia Veľkonočného ostrova nazývali svoj domov Piho o te Henua, čo v preklade znamená Pupok sveta? Navyše Muldašev v okolí hory Kailas videl v snehu, ale aj v tunajších porastoch známe obrazce, ktoré v Európe poznáme ako obrazce v obilí. Tibetskí mnísi o nich hovoria, že sa jedná o správy zo Šambaly, ktoré dávajú obyvatelia ich príbuzným na povrchu Zeme.
Hora Kailas je doposiaľ najväčšou hádankou geológie, a nikto nevie povedať, čo sa na vrcholku hory naozaj nachádza, keď sa tam z našej civilizácie doposiaľ nikto nedostal. Či sa to niekomu podarí je otázne, hory Kailas sa totiž obávajú aj najskúsenejší horolezci. Naberie niekto odvahu, aby horu Kailas pokoril a odhalil jej tajomstvo, alebo si táto hora svoje tajomstvá aj naďalej dobre ustráži?
ZDROJ:
http://magazin.atlas.sk/spektrum/fakty-x-posvatna-hora-nikdy-v-nej-nikto-nebol/813659.html
Nabídl jsem vám dva různé, na sobě nezávislé a v jiném čase uskutečněné objevy, které mají jedno společné. Dokládají přítomnost neznámé vyspělé civilizace tisíce let před slavnou Mayskou kulturou. Potomci zaniklé civilizace se z nějakého důvodu snažili zachovat zděděné vědomosti pro příští generace. Zcela určitě máme před očima doslova šokující informace o dosažené technické vyspělosti, včetně popisu náhlého zániku prastaré kultury. Jen je neumíme, nebo nechceme umět číst.
Kostry lidí staré 11 600 let
Pozůstatky neznámého druhu člověka byly vykopány v blízkosti města Tulum, asi 80 kilometrů jihozápadně od Cancúnu. Nalezené kostry jsou starší než jakékoliv lidské pozůstatky v Severní a Jižní Americe. Datování potvrdilo jejich stáří na více než 11 600 let. Objevené kosterní pozůstatky navíc nejsou nijak podobné Mayům, kteří podle archeologů ovládli tento region až o tisíce let později.
Mexický Yucatan je poměrně rovinatá krajina bez řek, kde déšť rychle vsakuje do vápence. Důvodem jsou nesčetné podzemní dutiny nazývané cenoty. Občas se stane, že se jejich klenba zhroutí. Tyto otvory už po staletí nabízejí místním obyvatelům přístup k pitné vodě.
Cenoty (video zde) od A.Gonzalez
Cenoty jsou zatopené závrty krasového původu, které se nachází ve velmi hlubokých jeskyních s provalenými stropy i více pater nad sebou. Zde se shromažďuje podzemní voda vytvářející více či méně hlubokou nádrž. Existuje více druhů cenotů: pod širým nebem, z části zakryté a podzemní nebo v jeskyni. Toto zařazení přímo souvisí se stářím cenotů, přičemž ty nejstarší jsou úplně otevřené a mladší dodnes zachovávají svoji kupoli neporušenou. Stejně jako ostatní geomorfologické útvary jsou cenoty pouze přechodné, mohou skončit ucpané a vysušené, vytvářející ledovcový kras.
Jejich typická morfologie se vyznačuje oválným, často kruhovým půdorysem a strmými stěnami. Během vývoje krasového masivu se cenoty stávají podzemními komorami vzniklými rozkladem vápence vniklou dešťovou vodou. Případně mohou být cenoty s postupným růstem svojí velikosti zničeny kolapsem kupole.
Cenoty se vytvořily, když byla nižší hladina moře. Podle všeobecného názoru to bylo během posledních dob ledových. Jsou v naprosté většině případů vyústěním složitých sítí podzemních toků, které si občas prorazí cestu až k moři. V těch může mořská voda, která má vyšší hustotu než sladká, pronikat až na dno celého sytému. Proto se objevují i centoty, ve kterých v určité hloubce voda přechází ze sladké na slanou, dokonce i na mnoha kilometrech pobřeží.
Cenoty jsou typické struktury vápencových platforem poloostrovů Yucatán a Florida. Velmi podobné útvary se nachází na Nullarborské pláni na severním pobřeží Velkého australského zálivu a také na Bahamách, kde jsou známy jako blue holes neboli modré díry.
Podvodní archeologie
Pomocí nejmodernější podmořské techniky je možné, zejména v posledních letech, provádět výzkum neznámých temných tunelů a odboček podzemního labyrintu. Začínají se objevovat nové zprávy o tomto temném podsvětí, které bylo v historii využíváno pro posmrtné ukládání lidí a zvířat.
Arturo Gonzales, mexický biolog a podvodní archeolog pracující pro Mexický Národní antropologický institut, zahájil výzkum zatopených jeskyní v roce 1999. Spolupracoval s dvacetičlenným týmem specialistů, včetně jeskynních potápěčů, archeologů, paleontologů a fotografů. Náročné ponory trvaly až 6 hodin. První hodinu trvá cesta k jeskyni, hodina je na její průzkum a další čtyři hodiny trvá, včetně dekompresních zastávek, cesta zpět.
Výzkumný tým objevil tři pozoruhodné lidské kostry, které pak důkladně analyzoval. Tento objev ohromil celou vědeckou komunitu.
Objevené lebky nejsou Mayské
Kostry jsou starší než jakékoliv lidské pozůstatky v Severní a Jižní Americe. Datování tří nezávislých laboratoří potvrdilo jejich stáří na více než 11 600 let. Jde o kostry vysokých lidí, kteří neměli žádnou podobnost s Mayi, kteří údajně ovládli tuto oblast až o tisíce let později. Všechny nalezené Mayské kostry a artefakty se nalézají pouze v ústích cenotů, nikdy ne hlouběji.
Podle Gonzalese, když už nic jiného nelze tvrdit, připomíná lebeční morfologie nově objevených koster lidi pocházející z východní Asie. Je zřejmé, že s objevem si neví rady ani přední archeologové. Tento objev je možná přinutí přehodnotit teorie o tom, kdy a jak přišli lidé na Americký kontinent.
„To, co jsme objevili, je jen dílek do mozaiky lidské historie,“ říká González. „Jistě existuje ještě mnoho dalších chybějících kousků. Máme teď ale jeden důležitý, který neodpovídá žádné stávající teorii.“ Jinými slovy, tyto podivné kostry nemají na Americkém kontinentě co pohledávat. Jaká to byla rasa, jaký to byl národ?
Zdá se, že se díky objevům Artura Gonzálese postupně změní i názor na starověkou historii Ameriky.
Hluboko v jeskyních našel jeho tým i mnoho zkamenělin, jejichž stáří se pohybuje mezi 10 000 a 60 000 lety. Jedná se o pozůstatky velbloudů, obřích pásovců a koní. V jedné jeskyni objevil prastaré ohniště a částečně spálenými velbloudími kostmi.
V době, kdy si zde dávní obyvatelé opékali velbloudí maso, byla hladina moře o více než 100 metrů níže, než dnes. Objevené kostry byly uloženy hluboko pod zemí ve zvláštních bočních jeskyňkách. Snad proto, aby pozůstatky mrtvých byly chráněny před zvířaty.
„Pak ale následná obrovská změna globálního klimatu vyvolala prudké navýšení mořské hladiny a došlo k zatopení jeskyně s ohništěm, kterou objevili potápěči až o tisíce let později,“ upřesňuje Gonzáles.
Všimněte si – opět tady máme svědectví o stometrovém nárůstu vodní hladiny. Ke stejnému závěru dospěl i francouzský profesionální potápěč Henri Cosquer, který v polovině osmdesátých let objevil sto padesát metrů dlouhou jeskyni, 100 metrů pod hladinou moře!; s pozůstatky lidí, ohniště, obrazy tuleňů a jiných zvířat. Psali jsme o tom v čísle 94. Jaká náhoda, že? Francouzští geologové dodnes oficiálně tvrdí, že v jejich případě šlo pouze o lokální pohyb pobřežní pevniny. Musím se pousmát. Nějak jim uniklo, že ve stejnou dobu, před mnoha tisíci lety a se shodnými globálními následky, se událo na Zemi něco, co způsobilo náhlou klimatickou katastrofu. O tom už snad není pochyb.
Ale vraťme se k nálezu koster v podzemním labyrintu. Nevíme o nich téměř nic. Nevíme odkud tito lidé pocházeli, netušíme ani proč a jak žili na Yucatánském poloostrově. Jedno však víme jistě – v žádném případě nejde o kostry Mayů, „kteří ovládli region až o tisíce let později“.
Hrobka mayského vládce Pacala
umělecké ztvárnění od Jordi Gonzaleze
Připomeňme si zajímavý objev, který není doposud spolehlivě objasněn, pyramidy v Palenque. Přestože je historie tohoto nálezu čtenářům danikenovsko-součkovské literatury notoricky známa, musíme myslet i na ostatní. Informovaní mohou tuto pasáž přeskočit. Ale nemusí.
Po odklizení ruin z nástavby vrcholu mayské pyramidy, nesoucí archeology přidělený název „Chrám záznamů“ nebo „Chrám nápisů“, si vedoucí vykopávek Dr. Alberto Ruiz Lhullier povšiml neobvykle opracované kamenné desky vystupující z obložení podlahy.
Po jejím odstranění se objevilo schodiště úmyslně zasuté štěrkem, mizící v nitru stavby. Vzrušení archeologů bylo veliké, protože až do té doby soudili, že v mezoamerických pyramidách žádné duté prostory nejsou.
Vykopávky nebyly jednoduché. Až po tříleté úmorné práci dělníci 15. července 1952 narazili na kamenné dveře podzemní místnosti, v níž byl 27. listopadu 1952 odkryt „hrob mayského vládce Pacala“.
Záměrně se vyhýbám označit tuto místnost jako hrobku – k tomuto účelu byla pouze využita. „Náčelník“ spočíval v dutině dvacetitunového podstavce kamenné plotny (rozměry 3,8 x 2,2 x 0,25 metru, váha okolo 5 tun) zdobené nevídaným reliéfem.Tento kamenný blok, jako obrovský vyřezávaný stůl z jídelny obrů, kryje téměř polovinu délky podlahového prostoru místnosti, která se ke stropu trapézově zužuje. Její profil připomíná mayské přečnělkové klenby. Je situována zhruba tři metry pod úrovní vnějšího terénu, pod úpatí vnějšího schodiště pyramidy.
Většina běžně dostupných zdrojů tají jednu velmi závažnou okolnost! Komora je vybavena tak, aby několik zasvěcených osob mohlo těžkou desku kdykoli a bez větší námahy nadzvednout a odsunout na podstavec umístěný v zadní části komory! Příslušný pákový mechanismus byl zřejmě odstraněn poté, když komora a schránka pod deskou reliéfu byla využita jako hrob.
Komora zde musela být dříve než pyramidová nástavba; reliéf ani monolity stěn a stropu kobky sem v žádném případě nemohly být dopraveny po úzkém schodišti v jejím nitru. Po neuvěřitelné ekvilibristice s daty sesbíranými všude jinde, jen ne na místě nálezu, datovali archeologové dobu pohřbu, a tedy i „pohřební kryptu“, do období mezi 603 až 633 n. l. Na data nalezená přímo uvnitř komory, ani na skutečnost, že dveře a podstatnou část vnitřního prostoru kryl závěs mohutných krápníků, nikdo z nich nikdy nebral a dodnes nebere ohled.
Tyto údaje, stejně jako tlusté stalagmity a stalaktity, totiž zřetelně nabourávají namáhavě vykonstruované „historické tabulky“, a tím i s velkou „fantazií“ stvořený „datovací systém“. Nabízené datování je v podstatě „vycucané z palce“ a mírně řečeno k ničemu.
Exmplární příklad „vědeckého postupu“
Studium kostry domnělého Pacala ukázalo, že mrtvý nejenže nenesl znaky příslušníka vládnoucí třídy (neměl například v udávané době obvyklé úpravy zubů a podobně), navíc byl vzhledem k fyziognomii Mayů velmi vysoké postavy. Ohledání kosterních pozůstatků prokázalo, že pod pyramidu pochovaný muž zemřel ve stáří asi 40 let. Naproti tomu historikové, kteří ještě před nálezem hrobu (!) sestavili „neomylný životopis skutečného Pacala“, trvají na tom, že se dožil 80 let!
A teď přijde klasická „vědecká“ klička a smyčka!
Místo toho, aby historikové přehodnotili dřívější poznatky nebo zahájili pátrání po skutečné identitě záhadné osobnosti pochované s neobvyklými poctami, rozbily se veškeré pokusy pochybovačů o umělou hráz „oprávněných námitek zaručených a nepopiratelných autorit“, bazírujících na správnosti dat Pacalova životopisu. Revize dřívějších tvrzení by totiž nutně vynesla na světlo, že vychvalovaný, samospásný způsob určení času podle domněle rozluštěného klíče „hieroglyfických vročení“ (platí od roku 1950) nemá absolutně žádný vztah ke skutečnosti.
Jenže – a zde je „zakopaný pes“ – pomocí tohoto systému mezitím bohorovní odborníci stvořili historii jihoamerického kontinentu! Pootevřít dveře do neznáma znamená vpustit nepříjemný průvan, který by pečlivě zbudovanou konstrukci zbořil jako domeček z karet.
Za těchto okolností se nelze divit, že dosud nezodpovězená „vědecká“ otázka nezní: kdo je ve skutečnosti onen muž, pochovaný pod Pyramidou nápisů?... ale: co jedl Pacal, že v osmdesáti letech ještě stále vypadal na čtyřicet?
Mrtvý z hrobu pod „Pyramidou nápisů“ není Pacal!
Podle údajů, a bohužel zničených geologických důkazů uvnitř pyramidy, leží založení podzemní komory ve značně vzdálenější minulosti, než „povoluje názor odborníků“. A to prosím, jak známo, nelze. Obrázky „hieroglyfů“, vytesaných na bocích desky „sarkofágu“, najdete jen ve velmi odborné, „laikům“ takřka nepřístupné literatuře. Má to svoje důvody. „Zmýlili se“ – hloupí mayští kameníci při vytesávání dat! Velemoudrým profesorům archeologie se to totiž přesně tak hodí do krámu.
Ne skutečná historická, ale jejich historická data musí sedět, i kdyby ubozí Mayové museli vláčet několikatunové balvany rozbahněným pralesem! Své tituly, katedry a platy dostávají za to, že svědomitě a neústupně obhajují svou „pravdu“ – i za cenu vědomé lži.
Teď ovšem nastává situace, se kterou se nikdy nevyrovnají. Tvrdím, že veškerá dosavadní tvrzení mayologů, amerikanistů, egypto- a jiných -logů, jsou smyšlené pohádky! Nejradši bych je nechal odnést řečené kamenné mnohatunové stély zpět do míst jejich „vědou“ předpokládaného původu. A bez použití kola.
Ekvilibristika s daty je opravdu velmi pozoruhodnou kapitolou mayologie. Představte si, jak byli Mayové rafinovaní! Nejenže neustále stěhovali milníky s daty založení svých měst, oni dokonce počítali i s tím, že pozdější historikové budou muset jejich kulturu omladit! Proto používali stejný systém užívání „vročovacích glyfů“ pro datování dvacetiletých i pětiletých období!
Nechme však máslo na těch hlavách, na které patří, a raději si položme otázku: Kdo a kdy, a hlavně proč, skutečně zbudoval úkryt pod pyramidou?
Schránka zapomenutých vědomostí
Pokud dutina pod reliéfem, která se později stala místem posledního odpočinku nějaké nečekaně zesnulé a velmi významné osobnosti, původně obsahovala jakési „záznamy“, jež odtud vyzvedli samotní Mayové, lze předpokládat, že tyto definitivně zmizely; nejpozději ve víru událostí conquisty.
Přijmeme-li logickými argumenty stěží vyvratitelný fakt, že tato podzemní prostora primárně nebyla hrobem (obdobně jako pyramidy v Gíze), musíme se ptát, proč někdo cítil potřebu ukrýt obrovskou kamennou schránku ve zvláštním bunkru, vybudovaném jen pro tento účel? Jeho rozměry byly voleny jen pro ni a přídavné vybavení umožňující manipulaci s víkem; pro nic jiného tam už není místo.
Dva objevy se stejným výsledkem
Nabídl jsem vám dva různé, na sobě nezávislé a v jiném čase uskutečněné objevy, které mají jedno společné. Dokládají přítomnost neznámé vyspělé civilizace tisíce let před slavnou Mayskou kulturou. Potomci zaniklé civilizace se z nějakého důvodu snažili zachovat zděděné vědomosti pro příští generace. Zcela určitě máme před očima doslova šokující informace o dosažené technické vyspělosti, včetně popisu náhlého zániku prastaré kultury. Jen je neumíme, nebo nechceme umět číst.
Zdroje:
Podvodní objev koster: Arturo Gonzales,
Popis objevu v Palenque z knihy Bestseller v kameni I.; autor Jiří Wojnar
Najzáhadnejšou horou na svete je nepochybne tibetská hora Kailas, ktorá je opradená množstvom mýtov a legiend. Dnes už nikto presne nevie rozlíšiť, čo je storočiami šírená spomienka, a kedy už začína legenda. Pravdou je však to, že doposiaľ sa na ňu nepodarilo vystúpiť žiadnemu horolezcovi. Aké záhady hora Kailas ukrýva?
Nepokorená hora KailasMožno sa to mnohým bude zdať až nemožné, ale skutočne sa na vrchol hory Kailas zatiaľ nepodarilo vystúpiť nijakému horolezcovi na svete. Napriek tomu, že čínska vláda v minulosti vydala niekoľko oficiálnych povolení na výstup hory, vždy sa počasie tak neuveriteľne pokazilo, že dobývanie hory sa muselo ustavične odkladať. Prvé povolenie dostal slávny taliansky horolezec Reinhold Messner, no napriek tomu na horu nikdy neliezol.
Messner argumentoval tým, že hora Kailas je posvätná, a jedna legenda hovorí aj o tom, že vrchol hory je nedostupný pre ktoréhokoľvek človeka, a že bohovia nikdy nedopustia, aby obyčajný smrteľník stál na jeho vrchole. Špička hory Kailas je totiž posvätná pre štyri ázijské náboženstvá - budhizmus, hinduizmus, džinizmus a bönizmus. Navzdory tejto legende sa pokúsilo horu Kailas zdolať niekoľko horolezcov, no zakaždým to skončilo tragicky.
Mystérium hory Kailas Ďalšia veľmi rozšírená legenda hovorí o tom, že pod horou Kailas sa nachádza jeden zo vstupov do bájnej krajiny Šambaly (Shambhala). Je to údajne krajina osídlená ľuďmi s nadpozemskými schopnosťami. Legenda ďalej hovorí, že bez ich súhlasu do tejto podzemnej ríše nemôže vstúpiť žiaden smrteľník. Vchod je navyše uzatvorený siedmimi bránami, ktoré sú zabezpečené rôznymi nástrahami. Tou prvou je, že každý človek v blízkosti prvej brány veľmi rýchlo zostarne a behom niekoľkých hodín zomrie. Málokto by asi tejto legende veril, ale profesor Ernst Muldašev, ktorý je svetovo uznávaným oftalmológom a zároveň odborníkom v oblasti záhad tvrdí, že na tejto legende môže by naozaj niečo pravdivé.
Profesor Muldašev navštívil Tibet niekoľkokrát, a bol aj pri hore Kailas, kde zistil, že v blízkosti nej beží ľudský vek omnoho rýchlejšie. Zistil zaujímavú vec – za dvanásť hodín, ktoré človek pri hore Kailas strávi, zostarne asi o 2 týždne! Dôkazom toho je rýchlejší rast nechtov a vlasov. Miestni mnísi aj Muldaševovi povedali, že sa jedná o slabé vyžarovanie prvej podzemnej brány do Šambaly. Ten, kto sa dostane k prvej bráne, by údajne každou minútou zostarol asi o rok.
Toto je však len prvá z mnohých záhad hory Kailas. Tajomná je totiž aj samotná výška hory. Oficiálne čínske merania uvádzajú, že Kailas meria 6714 metrov, miestni ľudia však tvrdia, že hora má výšku len 6666 metrov. Na vrchole je údajne umelo postavená pyramída, a preto má podľa oficiálneho merania 6714 metrov. Môže mať práve preto hora Kailas pyramidálny tvar, napriek tomu, že si geológovia myslia, že je vrchol v tvare pyramídy je čisto prírodného pôvodu? Môže byť náhoda aj to, že pyramída na vrchole je orientovaná presne podľa svetových strán?
Mnísi navyše profesorovi Muldaševovi povedali, že pyramída na vrcholku hory je dutá, a vo vnútri sú tajné priestory. Vchod do vnútra pyramídy vraj poznajú len vyvolení, a bez ich pomoci sa nie je možné do nej dostať. Ťažko sa tieto tvrdenia dajú overiť, keďže na vrchole hory Kailas doposiaľ nestál žiaden človek z našej civilizácie.
Zarážajúca poloha hory KailasOdborníkov z celého sveta však prekvapuje fascinujúca zemepisná poloha hory. Jej vzdialenosť od severného pólu je presne 6666 kilometrov a od južného pólu to je presne 13 332 kilometrov – teda dvakrát 6666. Navyše poludník prechádzajúci horou Kailas je vrcholom rozdelený presne v jednej tretine. To však ešte nie je všetko.
Vo vzdialenosti 6666 kilometrov od hory Kailas leží megalitická stavba Stonehenge. Spojnica hory a severného pólu vedená po obvode Zeme pretne na americkom kontinente najvýznamnejšie obradné centrum Strednej Ameriky Teotihuacán. Ak spojíme vrchol Kailasu so stredom Zeme, na druhej strane planéty sa zase dostaneme k Veľkonočnému ostrovu. Môže byť toto všetko len náhoda? Muldašev je presvedčený, že určite nie. Tibeťania totiž profesorovi povedali aj o tom, že hora Kailas v dávnych dobách tvorila severný pól planéty a Veľkonočný ostrov zase južný pól. Potom však prišla obrovská katastrofa, a zemská os sa vychýlila o 60 stupňov.
Pri tejto katastrofe vraj bola zničená vyspelá civilizácia, ktorá túto katastrofu predpovedala, a tak sa všetci významní obyvatelia ukryli pred kataklizmou do podzemia, kde dodnes žijú v ríši menom Šambala. Na zemskom povrchu zostali ľudia, ktorí vybudovali súčasnú civilizáciu. Môže byť časť tejto legendy pravdivá? Profesor Muldašev si vo svojej knihe Hľadanie mesta Bohov myslí, že jadro legendy pravdivé skutočne môže byť. Veď prečo inak by obyvatelia Veľkonočného ostrova nazývali svoj domov Piho o te Henua, čo v preklade znamená Pupok sveta? Navyše Muldašev v okolí hory Kailas videl v snehu, ale aj v tunajších porastoch známe obrazce, ktoré v Európe poznáme ako obrazce v obilí. Tibetskí mnísi o nich hovoria, že sa jedná o správy zo Šambaly, ktoré dávajú obyvatelia ich príbuzným na povrchu Zeme.
Hora Kailas je doposiaľ najväčšou hádankou geológie, a nikto nevie povedať, čo sa na vrcholku hory naozaj nachádza, keď sa tam z našej civilizácie doposiaľ nikto nedostal. Či sa to niekomu podarí je otázne, hory Kailas sa totiž obávajú aj najskúsenejší horolezci. Naberie niekto odvahu, aby horu Kailas pokoril a odhalil jej tajomstvo, alebo si táto hora svoje tajomstvá aj naďalej dobre ustráži?
ZDROJ:
http://magazin.atlas.sk/spektrum/fakty-x-posvatna-hora-nikdy-v-nej-nikto-nebol/813659.html
